Raketovou rychlostí utekl další rok a do mysli se vkrádá otázka. Jak si udržet duševní pohodu v magickém, leč ošidném období adventu a Vánoc?

Nejsem fanoušek začátku Vánoc hned po létě, jak se nám snaží vnutit obchodní centra. Ale v půlce listopadu už začínám vánoční atmosféru vyhlížet a těšit se. Ve spíži na mě už čeká žitná mouka a koření na perníčky a ke štěstí mi chybí jen nové motivy vykrajovátek. Ale když nějaké vybírám v obchoďáku narvaném věcmi, tu pocítím úzkost z materialismu.

Konec léta už je na dohled a blížící se podzim klepe a fouká na dveře. Studené noci sice pomáhají zchladit tělo i domov po doznívajících pařácích, přesto toto období vnímám rozporuplně. Každý rok zažívám déjà vu, že končí slunné, teplé a tak trochu bezstarostné období. Prázdniny jsou u konce a začíná škola a s ní spojený režim a povinnosti. Ty mě někdy uměly pěkně potrápit.  Teď už mi škola nezačne, tak mohu být v klidu. Ale

Svátek všech zamilovaných po americku i po česku už proběhl. Co takhle přidat svátek oslavující zamilovanost do sebe sama? Že mi to zavání narcismem? Ale to je omyl psychologa začátečníka. Narcismem totiž trpím, když se ráda nemám. Narcista je člověk, který potřebuje druhé shazovat, aby se cítil být nadřazen. Narcista o sobě neustále mluví v superlativech a nepřizná jedinou chybu, protože se zoufale bojí, že není dost dobrý. 

Před lety jsem se rozhodla osvojit si odrostlé odložené štěně. Dnes si říkám, že si ona vybrala a ochočila mě. Vždyť kdo by jí nepodlehl… Byla to osmiměsíční neposedná fenka, u které se příroda nemohla rozhodnout, a tak ji hlavu a nohy vybarvila béžovo-bíle a zbytek vyčernila. Nejvíc mě dostaly její oči s dokonalými očními linkami, permanentními. Tohle všechno a mnohem víc je moje Ajša. 

Pravá depka

Když zoufalý křik ozývá se z nitra,
když nechceš zažít dnes,
natož pak zítra.
Když nebaví tě být sám ani s druhým
a cítíš se být přízrakem svým pouhým.
Když smrtkou oblečen jsi smutečně,
už znáš svůj osud. Skutečně?

Pocit duševní rovnováhy narušila bolest. Tentokrát fyzická. 

Je sobota brzy ráno a budí mě bolest v palci u nohy. Možná jsem si do něj kopla, bleskne mi hlavou. Zkoumám nohu v téměř jógové pozici a zjišťuji zarudnutí kolem nehtu. A sakryš…

Zima není moje oblíbené roční období. Málo slunce a bující přírody má na mě sedativní účinek. Stejně jako moje medikace. Nejradši bych jako medvěd zalezla a spala zimním spánkem.

Proč je setkání s psychoterapeutem stále pro tolik lidí až ta poslední možnost? Může za to stigma spojené s psychiatrií jako takovou? Možná děláme mentální zkratku psychoterapie rovná se psychiatrie. Co kdyby se mnou nebylo něco duševně v pořádku, že bych byl/a „blázen“? To je natolik děsivá představa, že radši budu zkoušet všechny jiné cesty, jen tu terapii ne.