Letos mě první máj zastihne připravenou – zaláskovanou. Pusa pod rozkvetlým stromem by měla klapnout. Je to úleva být v páru – nejen kvůli tradici. Znenadání zažívám méně úzkostí i melancholie. Mohu si také dovolit víc odpočívat, protože mám zástup.
Jako tuhle v neděli, když jsem si mohla zdřímnout. Můj rytíř zatím pekl muffiny na plánované rodinné setkání. Malinové s čokoládou. Ano, láska prochází žaludkem – a tady to platilo dvojnásob.

Ráda bych řekla, že své úzkosti zvládám. Pravdou je, že úzkosti někdy mám a někdy mají ve své moci ony mě. Přestože znám desítky technik, mám za sebou mnoho hodin terapie a vím, jak úzkost psychologicky funguje. Zkrátka svou významnou roli hrají také geny, výchova i současné životní okolnosti. 

Úzkostí byl protkán můj nedávný sen. Znáte to, máte něco umět, někam dorazit, někoho zastihnout – a NEJDE to. Vrátila jsem se sněním do doby, kdy jsem cvičila moderní gymnastiku. Čekal mě závod, ale měla jsem na sobě jen letní šaty – a nic pod nimi! Víc než závod samotný mě děsila představa, až vyšvihnu přemet nebo provaz ve výskoku. Rázem by se sportovní soutěž proměnila v zábavu mládeži nepřístupnou.

Občas mě přepadne pocit, že nutně potřebuji nové auto. Zasním se nad myšlenkou udělat se šťastnou takovým tím starým dobrým konzumním způsobem. 

Mohla bych pak předjíždět a troubit na všechny: „Ha! Jsem lepší, mám lepší auto!“ V Praze by mi to prošlo.

Na skromnost a gentlemantství si tu nehrajeme. Všichni spěcháme a jsme stráášně důležití. S nástupem do auta roste vlastní význam exponenciálně. Ti v dražších kočárech mohou vše, právo silnějšího (a dražšího) vítězí. Pokud máte velké ego, musíte mít i velkou káru. To je jasné. O napoleonském komplexu se netřeba zmiňovat, že?

V pravidelných intervalech vás problikávají rychlíci à la Blesk McQeen, protože stovka je nová padesátka. Vážně uvažuji o tom ozdobit svůj kufr nápisem „Nelep se mi na zadek, nejsem tvoje stará!“.