V seriálu #terapienekouše jste mohli poznat terapii v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ) formou exkurze a povídky. Dnes přinášíme postřehy psychiatričky MUDr. Pavly Stopkové, Ph.D., která vede oddělení 1. Své zkušenosti s léčbou také řeknou dva bývalí pacienti, kteří se léčili s úzkostnou poruchou. Málokdo si umí a chce představit, že by byl hospitalizován na psychiatrii. Podíl na tom má negativní označení psychiatrie obecně. Vedoucí lékařka oddělení 1 v Národním ústavu duševního

Blíží se sedmá hodina ranní, potemnělá chodba oddělení 1 pro léčbu úzkostných a afektivních poruch za chvíli ožije. 

V jednom z pokojů zvoní budík. Ester už je stejně vzhůru a rychle ho vypne. „Bože, zase další den přede mnou.“ pomyslí si a úzkost, její stará známá, jí sevře žaludek, jako svírá had svou kořist. Ester má o svém zdejším pobytu velké pochybnosti. Ne že by nevěřila personálu nebo léčebné metodě. Ona nevěří především sobě. Její kritik v hlavě ji šikanuje svými přehnanými požadavky a Ester mu věří.

„Přece nepůjdeš do blázince!“ Stigma, které s sebou nese být hospitalizován na psychiatrii, je tu s námi pořád. Institucí, jež se snaží o jiný přístup k pacientům s duševními obtížemi a mohla by pomoci tento náhled změnit, je Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ). Jde o jedinečné pracoviště, v České republice jediné svého druhu, které se liší od velkých psychiatrických nemocnic inovativním a individuálnějším přístupem k pacientům. Co by vás čekalo, kdybyste měli být hospitalizováni? Zkusím vás provést a dát nahlédnout možné první dojmy.

Nedávná tragická smrt renomovaného psychoterapeuta vyvolala u veřejnosti celou škálu emocí a řadu otázek. U některých dominovala lítost nad ztrátou inteligentního a empatického psychologa. Jiní naopak pociťovali spíše vztek a ptali se, jak nám mohl kázat někdo, kdo své vlastní duševní zdraví zanedbal? 

Lukáše Hrubého znám jako fajn šéfa, vnímavého psychoterapeuta a zkušeného lektora a supervizora. Svůj dosavadní profesní život věnoval práci v organizaci Podané ruce, působící na Moravě a pomáhající lidem s různými druhy závislostí. Kolegové ho často oslovují Carlosi a v současnosti je odcházejícím ředitelem Olomoucké a Zlínské sekce. Covidové období mu přihrálo více klientů s partnerskými problémy a to byl impulz pro výcvik a pokračování v praxi na poli párové psychoterapie. Říká, že je „fanoušek vztahu“, a to evidentně nejen jako párový terapeut. Lukáš také vyzdvihuje vztahy, pokud jde o jeho vlastní duševní rovnováhu. Charakteristické je pro něj vymýšlení scénářů a projektů, ať už pro sebe nebo pro pomoc druhým. Carlos umí takový projekt proměnit v realitu. Aktuálně například v Olomouci vzniká terapeutické centrum pro děti a dospívající.