To je tak, když vyrazíte do Ledče s vědomím, že uvidíte to, co všude jinde, namátkou stacík, co-work, nebo kavárnu. A pak zjistíte, že prostory, nápady i elán manželů Krajcigrových nemají konce, vy si pořád nemůžete a ani nechcete sednout, abyste něco neprošvihli a ani nevíte, jestli se dřív dívat, ptát nebo si dělat poznámky. V bývalé továrně farmaceutické firmy v ulici Barborka, dnes v sídle Centra denních služeb, pradlenky Barborky, potravinové, oděvní i nábytkové banky a dalších dílen i aktivit to přitom pořád působí spíš jako doma. Včetně hledání těch správných klíčů a občasného pobíhání dvou chlupáčů pod nohama.
„Asi mě budete muset zastavit, mám totiž co vyprávět a dělám to rád,“ uvítá nás Mirek Krajcigr, zatímco nás vede svižným krokem do budovy. A opravdu. Šéfa ani průvodce v sobě nezapře, je znát, že je na lidi i místo hrdý a že stojí o to, abychom je viděli a měli potřebný kontext. Občas poprosí přítomné o doplnění nebo se s někým zapovídá. Jindy si odběhne na krátký telefonát, loví klíče nebo na místě hasí něco provozního a pak hned naváže tam, kde přestal. Když se po víc než hodině a půl popocházení a povídání konečně usadíme ke stolu v kavárně, i nad talířem vlastního horkého oběda nás pobízí, zatímco umravňuje psího člena rodiny, který čeká, komu co upadne: „A co že jste to chtěli vědět, jak jste se průběžně ptali? Ať na nic nezapomeneme…“ Jeho žena, která se k nám ke konci přidala, přitom naoko vzdychne: „Tak se aspoň najez!“
Není banka jako banka
Vůně prozradí, kam jsme vešli. „Už jsem imunní, nic necítím,“ říká pan Krajcigr, když nás seznamuje se zázemím Pradlenky Barborky a nešetří čísly. Na částečný úvazek tu aktuálně pracuje šestnáct lidí, kteří prádlo třídí, dávají do praček, žehlí a nakonec balí nebo aspoň skládají. Obvykle obsluhují hotelová, rekreační nebo ubytovací zařízení a provozy, ale cestu si k nim našly i domácnosti v nejbližším okolí. „Dávno už se s cenou nepodbízím, nemám to zapotřebí, máme dobrou pověst a dostatek zakázek, devadesát procent z nich také zavážíme. Z našeho regionu ale nikoho nového neodmítám.“ V průměru tu odbaví tunu prádla denně, v letních měsících klidně i o polovinu víc. Pět velkých praček na dvacet kilo prádla tu tedy běžně naplní klidně jedenáctkrát a poradí si i s velkou špínou. „Cyklus trvá tři čtvrtě hodiny až hodinu, ale tady ten čas plyne nějak úplně jinak než doma.“
Přecházíme kolem rampy do prostor Potravinové banky Vysočina, kde jsou zrovna v jedné části na zemi vyskládané balíčky s jídlem, které pak podle přiděleného kódu rozvážejí jednou denně řidiči lidem v tíživé finanční nebo sociální situaci v třinácti okruzích kraje Vysočina. „Když si na to sáhnete, jsou to pěkné věci, pečivo, ovoce, mléčné a trvanlivé výrobky, za mě skvělá výpomoc.“ Zaměstnanci taky samozřejmě každý den objíždějí zapojené obchody a supermarkety, někdy dostávají vybrané zboží od výrobců a firem přímo. Získané potraviny třídí, zpracovávají nebo posílají dál nejlépe ještě týž den, i když rychlá distribuce bývá někdy oříšek. „Zakládáme si na tom, že nic nepřijde nazmar. Ovoce a zeleninu, co už například nemají tu senzorickou kvalitu, buď sušíme, nebo zpracováváme do freshů a marmelád v jedné z našich kuchyněk.“
Navazujeme oděvní a nábytkovou bankou, respektive sociálním bazarem, tedy místností plnou oblečení, obuvi, doplňků i hraček. „Tohle přirozeně vyplynulo, když někdo z místních zůstal bez prostředků, odešel od rodiny a neměl se jak vybavit. Pro sociální pracovníky a lidi, co přijdou na jejich doporučení, jsou věci zdarma, ostatní dají symbolické částky, které vidíte tady na cedulkách.“ Znovu platí, že veškeré vybavení jsou tu schopni v dílnách opravit, upravit nebo jinak recyklovat. Žádné tabulky k tomu nepotřebují, zatím si vše potřebné pamatují a mají přehled, co je a není k dispozici, a mohou tak vyhovět i těm, co se shánějí po konkrétním kousku. Nábytek však mizí výrazně rychleji, než jaká je po něm poptávka. „Proto tu teď ani nic většího neuvidíte, jindy tu kolikrát stojí na chodbě třeba sporák, stůl nebo postel. Ale je fakt, že nikdy ne dlouho.“
Jednoduše spolu
Operativní skladovací prostory, vlastně pokračování banky i bazaru, jsou na pohled plné tak ze čtvrtiny. „Dáváme sem věci, které jsme dostali od lidí darem. V době povodní tu bylo úplně narváno, teď nám tu zbyly vody a čisticí prostředky, které budeme rozvážet na jaře pro další úklidové práce.“ Propojení do praxe je znát i v kuchyňce, kde se kromě už zmiňovaného zpracovávání potravin pro účely potravinové banky připravuje příležitostně i catering na místní akce. „Máme sice ještě food truck, jenže ten je teď pod střechou, náklady jsou veliké a provoz se nevyplatí. Živil nás například v době natáčení Odznaku Vysočina, ale dneska ho užijeme hlavně pro naše interní účely a výjimečně třeba na svatby.“
Barborka Coworking je velká světlá technikou vybavená místnost pro všelijaká komunitní setkávání a plánování, sdílení potřeb v rámci neformální péče, přednášky nebo workshopy. Potkávají se tu jak přímo klienti Centra denních služeb, tak i klienti z jiných podobných zařízení v širším okolí, stranou nezůstává ani laická a odborná veřejnost. Komunitním centrem dosud prošlo na sto dvacet lidí, aktuálně jich chodí zhruba šedesát. „Máme to tu moc hezky namíchané. Je to vnitřní prostor pro část zájmových činností našich klientů, například stolní hry, besídky s napečeným cukrovím a různá představení, případně pro malou výstavku výrobků z dílen nebo přednášku o finanční gramotnosti. Zároveň je to i místo pro propojování s ostatními, tedy s rodinnými příslušníky, se sousedy, s dětmi ze školek, škol nebo se seniory.“ Výjimkou nejsou ani zasedání nebo jednání se zástupci obce. Výsledný program tedy bývá velmi různorodý, aby komunita nezůstávala uzavřená jenom sama do sebe. „Je žádoucí, abychom o sobě navzájem věděli.“ Méně formální prostor je ještě v kavárně Klub Barborka-fé, řada aktivit se ale přirozeně odehrává i na jiných adresách během výletů, plesů, koncertů a dalších cest za kulturou.
Všude samá dílna
Výšivka Barborka je místní nejnovější přírůstek. I s potřebným šicím vybavením zůstává šicí dílna nenápadným kanclíkem s látkami, ale těch pár metrů čtverečních tvůrčí náladě nijak neubírá, naopak. Na japonském vyšívacím stroji s jednou hlavou a patnácti nitěmi vám tu vykouzlí logo, obrázek, rodinný znak, jmenovku, tedy cokoliv, co nepřekračuje rozměry šablon. Velké jsou jasně dané rámy a hodně malé věci se zase často nekamarádí s daným podkladem. Nejjednodušší zakázka může být na počkání do pěti minut, složitější jsou pak kvůli danému postupu v řádu dní. Pracuje se tu s textilem, oblečením, doplňky, klobouky, botami i brašnami, na většinu z nich se vyšívá napřímo. „Děvčata si v počítačovém programu a v křivkách obrázek připraví, strojově ho vyšijí na vzorový kus látky a následně si se zákazníky ujasňují velikost, umístění a všechny další podrobnosti. Nejsnazší je nápis jednoduchým písmem, ale samozřejmě se dá přijít s fotkou, kresbičkou na flashce nebo jen s určitou představou a tu tady doladit.“ Čím má být výšivka preciznější, tím lepší je pracovat právě v křivkách, bez nich nejsou přechody linií dost ostré, ale takové detaily zase zhotovení prodlužují. „Zdá se mi, že děvčata vidí věci, co běžně zákazník ani nepostřehne, v tom je to asi náročné. Já si vystačím s tím, že se mi to buď líbí, nebo hodně líbí, jako třeba tenhle obrázek, co vznikl podle výhledu z okna.“
„A tady máme Klub rychlých hlemýžďů, ale hlemýždi to nejsou, to by ani nešlo.“ V kompletační dílně to zašumí a osazenstvo si zprvu myslí, že je pan Krajcigr podceňuje. „Já vás naopak chválím! Na rozdíl od vtipného označení na cedulce, co jste si sami vybrali, totiž musíte být dost šikovní.“ Nebojí se úklidu v ulicích a opečovávání místní zeleně, pod palcem mají kompletování všeho druhu do balíčků, balíků, tašek, krabiček, krabic a desek. Kromě lepení, šití a skládání třídí pytle na odpad do domácností a zakrývací plachty do obchodů nebo také montují kabely a elektrosoučástky. „Hodně pracné je našívání zipů do pytlů na nebožtíky pro nemocnice, to tady momentálně zvládnou dvě kolegyně.“
Přecházíme do klientské dílny a hned nás obklopí tvůrčí nálada. Oficiálně jsou tu hlavně zbytky z oděvní a nábytkové banky, ale my vidíme látky, klubíčka, ozdůbky, dřívka, figurky, květiny, hrnky a svíčky a určitě toho mnohem víc nevidíme. Navíc to tu moc hezky voní, asi jak se dělá se dřevem nebo přírodninami. Najednou nevíme, jaké výrobky a dekorace chválit dřív. „Já to taky obdivuju, nechápu, že jde vytvořit něco takového a ještě tak, aby se klienti mohli vždycky nějak zapojit, osahat si to a něco zkusit.“ Řada místních výrobků je na prodej v obchůdku Hátovinky nebo sezonně na trzích a jiných akcích. „Když si dekoraci koupí třeba maminka, je to samozřejmě trošku psychologický moment. Je totiž důležité, aby práce klientů měla nějaký smysl a přesah, aby to nebyl jen prostý nácvik jednoduchých činností v sociálně-terapeutické dílně,“ doplňuje manžela paní Krajcigrová Vrbová, která se k nám právě připojila.
Jak neztratit drajv
Poslední průzkumnickou zastávku uděláme v Centru denních služeb Barborka, kde se starají každý všední den o dvaadvacet klientů. Projdeme kuchyňkou s jídelními stoly, nahlédneme do bočního pokojíku pro odpočinek a na moment koukneme pod ruce těm, kteří v další místnosti u velikého stolu dokončují hliněné figurky do betlémků. Sice se musí ještě vypálit, ale už teď dělají parádu i radost. Určitě nikoho nerušíme, ale abychom tu jen tak nepostávali, přesuneme se rovnou ke stolu a kávě, což nám spokojeným vrtěním schválí oba rodinní psi.
„Potravinovou bankou a Centrem denních služeb Barborka to tu před jedenácti lety díky spolku Háta začalo, protože jsme potřebovali někam umístit ty naše (místní) děti. Kdybyste viděli, jaká to tu byla dřív ratejna!“ vrací se do historie paní Krajcigrová Vrbová. „Dávali jsme to tu dohromady s místními rodiči, hodně dlouho jsme neměli ani korunu. Museli jsme si poradit, ale ono se to začalo přirozeně nabalovat.“
Výroba a další obchodní činnosti tedy původně v plánu nebyly, jenže klientům bylo třeba smysluplně zaplnit čas, taky se hodilo si přivydělat. Všechno souviselo se vším, jeden krok spustil řadu dalších. Ukázalo se například, že kdo má hlad, ten se často potřebuje také obléknout a vybavit, že od covidu postrádají v nemocnicích pomůcky, co jim tady mohou dát dohromady, nebo že obec uvítá někoho, kdo zvládne údržbu veřejných prostor. Zároveň tím dávají pracovní příležitosti i lidem, kteří by jinde sotva dostali šanci. Díky takovému sepjetí s místními problémy a schopností na ně reagovat jsou tu tak v mnohém napřed. „Dneska všichni objevují komunitní život, neformální péči nebo konzultace s psychologem, přitom my to děláme už roky.“
Paní Krajcigrová Vrbová by si tu kromě jiného přála zformalizovat některé stávající úkony, rozjet odlehčovací službu a zavést chráněné bydlení, jenže představy a plány v Barborce se s představami některých autorit často značně rozcházejí. „Chtěla bych ten čas, co máme, věnovat dalšímu rozvoji a lidem tady, a ne úředníkům, co mají tu moc o nás rozhodovat. Chápu, že ne všichni mají sociální cítění, ale některé postoje nedávají smysl ani z toho byznysového hlediska. Prostě se jenom řekne ne, asi z principu, a je hotovo.“
Hotovo tu ale hned tak mít nebudou. Kapacitu stávajícího objektu ještě úplně nevyužili a zvelebují to tu tedy průběžně, do toho zvažují bioplynku a mají v merku další budovu. „Nikdy jsme nekoukali na to, co kolik vydělá. Prostě jsme se do něčeho pustili a ono z toho časem vyšlo, že je to správně, že je to dobrý směr.“
Foto: Vít Kettner a FB služeb spolku Háta
