Scvrklo se mi oko. Do háje.
Zírám do zrcadla a přemejšlím, jak si pomoct. Nakonec se odploužím do postele, otevřu okno, zahrabu se pod peřinu a oči pro změnu zavřu. Hlava mě bolí, mám ucpanou jednu nosní dírku a z oka mi pomalu stejkají slzy. Nádech, výdech.
Hlavně nepanikařit. Teplotu nemám, dejchat můžu. Cajk.
Zprávy radši vypnu. Moje tělo totiž všechno bere doslova, z aktuální politický situace bych tak klidně mohla skončit na hajzlu. Přetlak z hlavy by to asi vyřešilo, ale radši otřu slzu.
Zamrzám. Potřebuju se dostatečně zalejt. Divně se mi hejbá rukama i hlavou, jít do kuchyně pro čaj znamená několikaminutový soustředěný výlet. Nádech, výdech.
Na chodbě práskly dveře. Tělo se mi bolestivě napne a chůze k posteli značně zkomplikuje. Všechno proto, že sousedům se nechce držet kliku nebo použít klíč. Otřu slzu.
Položím konvici a chystám se nasoukat na lůžko. Venku zařvou děti, já ztratím koncentraci, zachvátí mě neurčitá bolest a steču z dobytého okraje. Taky způsob, jak se s tím vším popasovat, vytáhněte mě zpod postele na jaře, prosím. Nádech, výdech.
Konečně ležím, dokonce i nahoře. Svaly mi mravenčí a hlava se točí. Potřebovala bych se vysmrkat nebo aspoň vybrečet, ovšem stereo. Vyšlu myšlenku, tělo si ji vyloží po svém a rázem se mi chce čůrat. Otřít slzu, nedejchat, nasměrovat si to do koupelny.
Možná mám hlad, nejspíš se potřebuju vyspat a určitě bych se měla protáhnout a trochu si zacvičit, ale jednooč a zatuhlá to nedám. Pomohla by horká vana, ale lidi teď k sobě logicky nikoho nepouštějí, tím míň Žižku.
Zachránil by mě i čerstvej vzduch, ale otevřený okno znamená mnohem víc decibelů a do toho nejdu. Vzývám ventilačku, když výrostci zrovna lomcujou skluzavkou a házej po sobě žertovně petky. Mě trefí. Nádech, výdech.
Zním jako vyžilá barová zpěvačka a vypadám, jako bych propařila noc. Přitom jsem jen doma, čelím šumu svistu a snažím se poskládat, co mi vlastně je. Jsem nastydlá, unavená, přetažená? Chytla jsem bacila? Vypadá takhle rýma, chřipka, zánět spojivek, dutin nebo lícního nervu?
Mám ležet a šetřit se, prohřejvat, nebo naopak signály nevnímat a víc se rozpumpovat, jít ven a zaměstnat hlavu něčím jiným? Uškodím si obojím. V prvním případě si odpočinu a naberu síly, ale pak se budu muset znova rozcvičovat a učit se svoje cestičky, v druhém riskuju ignoraci nějakého průšvihu a přetažení na entou.
Možná prostě stárnu. Ach jo. Potřebuju obejmout. Utřu slzu.
Takhle nějak vypadá marodění s neurologickou diagnózou. Zatímco běžný je, že je vám blbě, vypadáte blbě (tedy podle toho, jak se cítíte), lehnete a začnete se léčit, já se skládám po svým. Kdo kdy neměl tu čest s obrnou, těžko uvěří, že i tohle je nemoc.
Zpomalím se, motám se, mám divný bolesti, citlivost na hluk a světlo je k nesnesení, zdrcnu se a je mi zima, nemůžu spát. Vypadám jen trochu vykuleně, jako by mi šlohli poslední čokoládu, ale je mi fakt mdlo. Rozjezd může trvat dlouho, takže jsem za hypochondra. A cejtím se tak. Kdy přesně mám nárok si jít lehnout, mi neporadí nikdo a já tak sama z náznaků těla luštím, co je třeba udělat. Nádech, výdech.
Snažím se zastavit dřív, než mi něco klekne úplně. Což znamená, že to dělám bez důkazu, bez něčeho, co by si ostatní přeložili tak, že odpočinek nebo ohled opravdu potřebuju. Úžo. Utřu slzu.
Za moje nájezdy na lékárnu by se nemusel stydět ani mistr v sudoku. „Dobrý den, potřebuju paralen.“ „Cítíte se nemocná, slečno?“ „Možná, otejká mi oko.“ Placatá pak vycházím z obchůdku a místní džentlmen mi drží dveře. Přesně takovou vnímavost teď potřebuju, endorfiny se mi rozlejou po pošramoceným těle.
Usměju se na něj jedním okem a vráskou mezi obočím a co nejhlasitěji poděkuju hlasem letité alkoholičky. Na vteřinu se zarazí, pak se usměje a praví: „Slečno, vždyť vám jen držím dveře. Jó, kdybych vám je vyrobil, to by byla jiná!“
Foto: Pixabay
