Před pár dny jsme oslavili státním svátkem Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Pěkně se to sešlo, protože zrovna nedlouho před státním svátkem přicházel syn s poznámkami, že má někdy chuť se zabít, než aby musel jít do školy. Párkrát jsem to odbyl jako přehnané pubertální řečičky, ale po několikerém opakování jsem tomu věnoval pozornost a přes dvě hodiny si se synem povídal o škole, co ho trápí, co by mělo být lepší a co by mu od podobných pocitů pomohlo. Pro upřesnění: synovi bude příští rok patnáct let, bude mít za sebou osm let povinné základní školní docházky. Díky společnému rozhovoru se nám podařilo pojmenovat několik možných příčin (doufám stále, že pouze přehnaných) zoufalých pocitů z povinné školní docházky. Vezměte to, prosím, spíše jako individuální výpověď jednoho žáka, takže nějaké zásadnější zobecnění není namístě. Avšak pokud by se v následujících odstavcích našel někdo další, tak nebude od věci hlubší zamyšlení. Nuže, jaké tedy vyplynuly možné příčiny problémů ve škole?
Informační přehlcení
Žijeme už ve 21. století, takže dnešní žák(yně) se musí seznámit prakticky s celou evolucí poznání lidstva napříč obory. A to v základu během devíti let. Studenti se mohou účastnit různých znalostních soutěží, kupříkladu Pythagoriády (v matematice). Víme však, jak dlouho musel uvažovat Pythagoras za svého života, než přišel se známou větou o součtu obsahu čtverců nad dvěma odvěsnami? Pravděpodobně to řešil mezi lety 530 až 510 př. n. l. Dnes se student(ka) musí naučit Pythagorovu větu během pár lekcí v jednom roce. Nicméně plně pochopit smysl, neřku-li dokázat Pythagorovu větu, na to není ve škole čas. Je potřeba od toho odejít, aby se stihly probrat další poznatky. Na žáky tak neútočí jen informace ze všech možných komunikačních médií od rádia, přes televizi či mobilní internet, ale ve škole útočí poznatky ze všech oborů a celé historie lidstva. Učebnice pak postrádají smysluplný výběr informací, takže volba, co je a co není důležité pro budoucnost, je přenesena k tíži žáka. Víme my sami, co je dnes důležité pro budoucnost za deset až patnáct let? Sice těžko, ale po žácích se chce, aby ovládali všechno možné. Aby se to dalo stihnout, musí student(ka) zpravidla na státních školách nejlépe sedět, poslouchat, dělat si zápisky, memorovat (ale nepřemýšlet, na to není čas), nechávat se testovat a tak pořád dokola až do konce školní docházky.
Strach z (ne)úspěchu
Žáky(ně) je potřeba nejen testovat, ale hlavně hodnotit a oznámkovat. Sice nevíme, jaké výkony která známka vůbec představuje, ale je to snadno pochopitelné. Čím větší známka, tím horší výkon, nebo obráceně. Když bude žák(yně) moc jedničkář(ka), hrozí v kolektivu nálepkování ze šprtání, v horším případě se najde i nějaká ta šikana. Když bude žák(yně) moc pětkař(ka), hrozí vyloučení z kolektivu, tentokrát ze strany instituce. Takže se hodí být prostě průměrný a být zadobře se všemi stranami. Nevyčnívat, za úspěch i neúspěch se trestá! O čem to známkování vlastně vypovídá, je sice záhada, ale zdá se, že je to chtěné – ze strany učitelů, protože je to pohodlné, a ze strany rodičů také, protože je to srozumitelné jako skákání do výšky. Ještě horší než známky je však neustálý tlak na výkon, rozumějme tím bezchybné plnění zadání. Existují totiž dva spolehlivé způsoby, jak zastrašit člověka. Stačí říct větu: „Umřeš a nevíš!“ a o strach je postaráno. U dětí je to navíc dost často spojené, protože neúspěch ve škole může znamenat budoucí neúspěch v životě. Pokud vůbec nějaká budoucnost vlastně bude, že? Zkrátka, dokud žák(yně) nedokončí školu, co nejúspěšněji samozřejmě, nejsou ve škole žáci pro nikoho dost dobří. Pochvala ze strany učitelů se nenosí, účinná je hlavně kritika: proč nemáš připravené pomůcky, proč jsi nepřinesl(a) domácí úkol, proč jsi se včera, dnes i zítra neučil(a)? Učitel(ka) není autoritou kvůli tomu, že je pro student(k)y „uživatelsky přívětivým“ průvodcem uvádějícím do života, ale hlavně hrůzostrašnou autoritou, která může trestat podle libosti. Rušíte při hodině? Tak vás nejprve seřveme, a když to nepomůže, dáme poznámku, aby se o seřvání mohli postarat rodiče.
Nejistá budoucnost
Výše jsme si řekli, že student(k)y trápí strach ze selhání. Dělat chyby je problém. Jako kdyby předchozí generace žádné chyby nedělaly, a to dokonce takové chyby, které už hrozí fatálním zničením životního prostředí. Na žáky(ně) se valí informace o špatném stavu životního prostředí, zhoršování životní úrovně, ale zároveň prodlužující se délka života i s odchodem do důchodu. Mládí není čas prožít, protože je potřeba myslet na dobré známky pro budoucnost. Že to nedává smysl, nikoho vlastně nezajímá. Lépe řečeno – nezajímalo. Až do letošního roku totiž podle tiskové zprávy Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) úplně chyběla studie, která by poskytovala ucelenější obraz o duševním zdraví dětí. A co nakonec ze studie vyplynulo? Čtyřicet procent dětí vykazuje známky střední až těžké deprese, třicet procent úzkosti. „Převedeme-li to na průměrnou třídu o dvaceti žácích, šest jich vykazuje příznaky úzkosti, osm příznaky středně těžké až těžké deprese a dalších pět vykazuje příznaky deprese mírné,“ popisuje Matěj Kučera z NÚDZ. Platí přitom, že ve všech oblastech duševního zdraví jsou více zasaženy dívky: proti chlapcům jich depresivními i úzkostnými příznaky trpí více než dvojnásobek. Na začátku těchto fantazií jsem sice psal, že zobecňování není namístě, zeptejme se však upřímně sami sebe: kdybyste si mohli vybrat, jestli byste se vrátili zpátky do doby školní docházky, nebo se odebrali do (vysloužilého) důchodu, co byste zvolili?
Foto: Pixabay
