Před pár lety oběhla internet historka, kterou sdílel spisovatel Neil Gaiman v odpovědi na čtenářský dotaz. Popisuje v ní, jak byl pozván na akci plnou významných lidí z různých oborů od umělců po vědce a jak si tam připadal nepatřičně, jako by ostatní každou chvíli měli odhalit, že mezi ně nepatří a ve skutečnosti nic tak významného neudělal. Jednou se tam dal do řeči s jistým starším pánem, který se mu svěřil s úplně stejným pocitem. Řekl, že neví, co tam dělá, vždyť prostě jen odcestoval tam, kam ho poslali. Ten starší pán se také jmenoval Neil – Neil Armstrong, první člověk na Měsíci.
Už jsem tu nejednou psala, jak těžké je pro nás, co trpíme mentálními problémy, vykonávat věci, které se od dospělých lidí čekají, a jak neskutečná námaha za tím většinou stojí. Jenže ani když dosáhneme obecně uznávaných úspěchů – dokonce třeba i tak velkých, jako oba Neilové zmínění výše –, nemusíme mít vyhráno. Číhá na nás totiž další nebezpečí, tzv. syndrom podvodníka, anglicky imposter syndrome. Jde přesně o ten pocit, že nejsme dostatečně dobří a že vše, čeho jsme dosáhli, je jen dílem štěstí a faktu a naše okolí ještě neprokouklo naši neschopnost.
Ačkoliv nejde o samostatnou psychickou nemoc, je syndrom podvodníka popisován jako chybné vnímání reality, které může vést k úzkostným a depresivním stavům – a naopak může být jejich důsledkem. Jak je vidět z úvodní historky, nevyhýbá se ani objektivně velmi úspěšným lidem; o to hůře může postihnout nás, kdo nemáme na kontě spoustu úspěšných knih a scénářů nebo velký skok pro lidstvo. Tlak na úspěch je všudypřítomný a jsme neustále nuceni srovnávat se s okolím. Pro člověka s depresí, jehož mozek takový tlak zvládne vytvářet i sám od sebe, je to cesta do pekel a záruka, že nebude schopný radovat se z jakékoliv malé nebo velké věci, jež se mu podaří.
Jak tedy se syndromem podvodníka bojovat a přesvědčit sami sebe, že naše úspěchy jsou opravdové a hodné uznání? Jednou z metod je konfrontovat náš mozek s tvrdými fakty. Zkuste si například sepsat na papír, co se vám už v životě podařilo a za co vás ostatní pochválili – a nedejte se odradit, pokud si váš mozek schválně nechce na nic vzpomenout. Určitě jste někdy někomu pomohli, získali jste práci, napsali článek nebo dokončili jiný náročný úkol, zašli jste k doktorovi a udělali tak něco pro své zdraví… Rodina se může utlouct po vašich nedělních obědech, vaše články se líbí čtenářům, kamarád je vděčný, že jste ho podpořili, když se s ním rozešla přítelkyně… Napište to všechno. Čím delší seznam bude, tím méně pravděpodobné je, že by všichni zúčastnění byli v nějaké konspiraci a lhali vám. Šach mat, mozku.
Další věcí, která může pomoci, je sepsat si každý den seznam úkolů, rozdělit si je na menší, zvládnutelné položky a postupně si je odškrtávat. Lidé trpící syndromem podvodníka mají totiž často tendenci nakládat si stále víc a stále těžší práci, aby si navodili pocit, že když ji zvládnou, jsou opravdu kompetentní. Tahle cesta však vede přímo k vyhoření – a pro lidi s psychickými problémy to platí dvojnásob. Rozdělení složitějších úkolů na menší části a stanovení jasné hranice, kdy lze úkol považovat za splněný, vám pomůže neztratit motivaci a navodit si příjemný pocit dobře vykonané práce, aniž byste se museli sedřít z kůže.
Zkuste si také uvědomit, že jste jen člověk, a neočekávat od sebe 100procentní výkon za každou cenu – takové uvažování totiž vede k neustálému strachu ze zklamání a s ním spojenému odkládání složitých úkolů. A když se k nim dostanete, nejste nikdy spokojeni s jejich výsledkem a každou sebemenší chybičku pokládáte za fatální selhání, kvůli němuž všichni konečně odhalí, že jste jen podvodník. I když není jednoduché zajeté myšlenkové stereotypy změnit, zkuste si říct, že jste prostě udělali vše, co je ve vašich silách, a z chyb se zkuste poučit a konstruktivně přemýšlet o tom, jak se jich příště vyvarovat.
Kromě toho jako u všech problémů vždycky pomůže, když se někomu svěříte. Pravděpodobně stejně jako první Neil zjistíte, že zdaleka nejste sami.
A co když nic z toho nezafunguje a vaše přesvědčení, že si své úspěchy nezasloužíte, nezmizí? Pak je tady ultimátní argument: ano, připusťme, že jste opravdu podvodník. V tom případě jste ovšem dokázali přelstít velkou spoustu lidí a předstírat tak skvěle, že váš „podvod“ je k nerozeznání od opravdu dobré práce. Obdivuhodný výkon! Jsem si jistá, že na tohle už váš mozek odpověď nenajde a vy budete chtě nechtě muset uznat, že jste opravdu dobří a hodní obdivu.
Historka o dvou Neilech (v angličtině): https://journal.neilgaiman.com/2017/05/the-neil-story-with-additional-footnote.html
Další tipy, jak syndrom podvodníka přemoci: https://www.welcometothejungle.com/cs/articles/syndrom-podvodnika-tipy-btc
Foto: Pixabay
