V refrénu mé oblíbené písně I kdyby zpívá písničkář Jiří Smrž tato slova: „Cítím smysl i v tom zmatku od pondělí do neděle.
I kdyby nepřišla než smrt a prázdno, svou duši dávám v sázku. Můj milý Pane Bože, věřím v Tvé bezpečí, Tvou lásku.“
A že to byl minulý týden pořádný zmatek.
Byl to týden, na který se nezapomíná. Za život jich člověk zažije jen pár: Černobyl, listopad 89, 11. září 2001, povodně v Praze o rok později a taky nástup koronaviru.
Byl to týden, kdy jedna RNA, složená z 37 tisíc molekul čtyř druhů obalená bílkovinou, vykolejila euroamerickou vyspělou civilizaci…
Byl to týden, kdy umírali lidé, padaly burzy, zavíraly se hranice, oklešťovaly svobody a mizely plány…
Až to všechno skončí a my se ohlédneme, zjistíme, že jsme jako společnost jiní.
Tahle krize totiž změní paradigma (obecně přijímané schéma, vzorec myšlení, či model).
Mimo jiné nás „nutí“ být si blíž – k sobě navzájem, k sobě samým i k tomu, co nás přesahuje.
To co mě v uplynulých dnech nejvíc inspirovalo, je rychlost té změny a taky pružnost „zezdola“ – doktoři, učitelé, neziskovky, malé firmy, umělci, média.
Z minuty na minutu bylo potřeba dělat rozhodnutí, rušit věci, vymýšlet, jak je udělat jinak…
Bude to ještě mazec, ale vyjdeme z toho silnější. Protože to, co zabíjí, není jen virus, ale vyjetá kolej a pohodlný zvyk.
Foto: Pixabay