Kromě lékařky se mě nikdy nikdo nezeptal, oční kapky ani mastička na obličej netáhnou…
Když jsem se však nedávno poprvé na čas zařadila mezi Čechy, kteří užívají nějaké antidepresivum, otázky jen pršely.
Co bereš?
Escitalopram, což je lék ze třídy selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu.
Kde jsi byla?
U své praktické lékařky. Zná mě a ví, že se znám i já. Její podpora v pravý čas byla začátek terapie.
Co to s tebou dělá?
Mohu spát, což mi umožňuje vše ostatní časem zvládnout.
Tyhle otázky jsem chápala, sama jsem je vyvolala svou otevřeností.
Poprvé ve svém dospělém svéprávném životě jsem se však setkala s jistou mírou zpochybnění své „volby“.
Je opravdu nutné to brát?
Ty, taková silná…
Nebojíš se? Tyhle prášky mění osobnost…
Protože to bylo výhradně od lidí, kteří mě mají rádi a jejich motivací byly obavy, nechala jsem to být…
Ale zpytuji svědomí, kolikrát jsem já zpochybnila něčí rozhodnutí. Kolikrát jsem byla „paní Chytrá“.
A obdivuji všechny (nejen) s psychiatrickou diagnózou, že to dávají…
A až zase budu někde mluvit nebo psát o nutnosti destigmatizace duševních nemocí, bude to víc ze srdce…
A závěrem několik „nakradených“ čísel:
- Přibližně každý pátý Čech alespoň jednou za život onemocní depresí.
- Ročně se začne léčit asi 5000 Čechů.
- Češi ročně spotřebují 160 milionů denních dávek moderních antidepresiv.
- Dodávky psychofarmak do lékáren se od roku 1990 zvýšily víc než šestinásobně.
- Antidepresiva se nepoužívají jen na léčbu depresí, ale i na další duševní problémy jako jsou podrážděnost či únava nebo dokonce bolestivé či chronické migrény.
- Život s handicapem či chronickým onemocněním je náročný. Po infarktu onemocní depresí polovina lidí, deprese se přidružuje také k rakovině či doprovází těžké pooperační stavy.
Foto: Pixabay
