Když mi bylo sedmnáct let, dostala jsem diagnózu autismu. Na papíře jsem měla napsáno, že je „vysoce funkční”. Moc jsem nad tím tehdy nepřemýšlela – psychologii jsem nerozuměla (nerozumím jí vlastně dodnes), ten papír jsem měla zastrčený v šuplíku psacího stolu v dětském pokoji a nebyl důvod to hlouběji řešit. Když se mě někdo ptal na autismus, říkala jsem, že ho mám „vysoce funkční“.
Postupem času, kdy se z autismu začalo stávat populární téma, jsem si všímala, jak někteří lidé popisovali různé autisty ve svém okolí. On dělá to či ono, je tedy takzvaně nízkofunkční. Zajímavé bylo, že jsem ty věci dělala taky. On nedělá to či ono, je tedy takzvaně vysoce funkční. Opět – ty věci jsem naopak dělala.
V době, kdy jsem si vyběhávala aktuálnější znalecký posudek pro potřeby invalidního důchodu, jsem najednou dostala takzvaný středně funkční. Měla jsem to černé na bílém, na papíře, který opět skončil v šuplíku, tentokrát však v novém psacím stole v bytě, kam jsem se odstěhovala.
Už v té době jsem věděla, že nálepky funkčnosti (copak jsme stroje?) jsou nesmysl, protože moje životní zkušenost a zkušenost mnoha jiných autistů neodpovídala psychologickým tabulkám. I tak je jedno, že jsem měla na papíře dvě různé diagnózy – když napíšu na internet příspěvek, který má hlavu a patu a nejsou v něm pravopisné chyby, píšou mi cizí lidé, že musím být „vysoce funkční“.
To, že jsem těmto nálepkám kdysi věřila, respektive že jsem je nijak nerozporovala, znamená, že jsem podlehla ableismu. Věřila jsem na diskriminační a nesmyslné dělení autistů do jakýchsi kategorií, které leckdy ani neodpovídaly realitě. Já jsem si to celé takzvaně internalizovala.
Nejspíš se teď zarazíte a řeknete mi: „Vždyť podle tebe jsme ableisti všichni a všechno je ableismus.“
A víte, co vám na to řeknu? Že to tak bohužel je.
Když se řekne diskriminace postižených lidí, spousta z nás si představí pouze někoho, kdo říká, že se nějaká skupina lidí neměla narodit. Ne že by tomu tak nebylo, ale je to jen špička ledovce. Jakákoliv diskriminace má hlubší kořeny. Za všemi těmi lidmi, kteří volají po eugenice nebo genocidě, stojí lidé, kteří nezpřístupňují budovy, texty či videa, dokonce i ti, kteří mi na internetu z ničeho nic určují diagnózu. Moje oblíbená youtuberka Seren Sensei říká, že rasismus není jen Voldemort – a troufám si říci totéž o ableismu.
Když vyrůstáme ve společnosti, kde ta část ledovce nacházející se pod hladinou oceánu je považována za přijatelnou, budeme to za přijatelné považovat i my sami, kteří dané postižení máme. Takhle jednoduše ten internalizovaný ableismus vzniká.
Není jednoduché přijmout fakt, že se na tom podílím taky – ale je pro mě osvobozující vědět, proč to dělám a jak to celé funguje. Teprve tehdy, když víme, jak něco funguje, to dokážeme opravit.
Není v mých silách vyřešit všechny neduhy světa, ale mohu začít u sebe. Mohu přestat označovat se nálepkou funkčnosti. Mohu věnovat víc pozornosti lidem, kteří komunikují alternativní a augmentovanou komunikací, i když mě to stojí úsilí. Mohu přestat odsuzovat lidi s echolálií (opakováním slov), i když mi to leze na nervy a i když mě v dětství učili, že se slova po druhých opakovat nemají.
A hlavně: Mohu odpustit sama sobě za to, že se dopouštím chyb a že se stále učím je nedělat.
Foto: Pixabay
