Nedávno jsem viděla dokument o důstojném stáří. Podobné filmy ve mně vždy vyvolávají pocit, že život je cyklus: bezbranný začátek a bezbranný konec; někdo o nás pečoval, když jsme se narodili, a někdo o nás bude pečovat, až budeme staří. A to nejlepší je někde uprostřed: život sám. Co s tím? Často si říkám, že bych se měla méně strachovat a více žít. Ale řekněte to někomu s úzkostí.
Je to složité i pro člověka, co je zdravý. Mohlo by se zdát, že mám na tyto myšlenky času dost. Každopádně má psychická nemoc i současná pandemie koronaviru k těmto otázkám svádí. Více uvažuji o kvalitě života, prožívaném štěstí, duševní i fyzické pohodě. Snad je to větší dostupností informací, materiálním zaopatřením a nebo prostě jen věkem okolo třicítky, kdy člověk začíná uvažovat o trvalejších vztazích.
Uvědomuji si, jak je zdraví křehká věc. A jak nemoc může být skutečným problémem, když chcete žít naplno. Ano, život je krátký a není ho nazbyt. Je proto podstatné dívat se na člověka v širší perspektivě, abychom dokázali překonat neduhy a žít spokojený život. To je nakonec to nejdůležitější.
Takže jsem dokoukala dokument o důstojném stáří a jdu zavolat rodičům. Zeptat se, jak se mají, a projevit starost. Protože jednou si ty role vyměníme. Jednou budu pečovat já o ně. Musím jim to vrátit stejně jako to jednou vrátí mně moje děti. Musím na to být připravená.
Foto: Pixabay
