Před dvěma týdny jsme si vysvětlili, co je ableismus internalizovaný. Dnes si povíme, co je ableismus laterální, proč existuje a co s ním.
Před několika lety jsem ve svém bývalém zaměstnání měla šéfovou, která nám čas od času zaslala mail. Na tom by nebylo nic zvláštního – její korespondence mi však přišla legrační.
„Ahoj Ivo, prosím stav se na zchůsku v pět odpolede. Drahomíra.“ (vymyšlené jméno)
Ukázala jsem to tehdy kolegyni.
„Hehe, koukej, ona napsala zchůska místo schůzka, hehe,“ smála jsem se.
„Víš, ona je dyslektička, tak jí tyhle věci dělají problém,“ zareagovala kolegyně.
V tu chvíli se mi rozsvítilo v hlavě – aha, já se tu směju člověku, který píše maily s pravopisnými chybami, ale nemůže za to, protože má dyslexii. A já, člověk, který do té doby poučoval lidi na potkání, že mají tam či onde chybu, jí to neulehčoval, ba právě naopak.
Na pracovišti jsem dlouho nezůstala – nikoliv z tohoto důvodu, nýbrž proto, že jsem brzy pochopila, že mě tam nechtějí. Pamatuji si, jak jsem jednou v domnění, že vyřeším jedno nedorozumění mezi sebou a ostatními, této šéfové sdělila, že mám autismus. Ona mi na to řekla: „Kdybychom to byli věděli, nikdy bychom tě nezaměstnali.“ A to jsem ještě ten měsíc dostala pochvalu za mimořádnou aktivitu.
K čemu došlo? Ačkoliv jsme obě měly postižení, dopustily jsme se vůči sobě diskriminace. Každá z nás ho však měla odlišné, tudíž nešlo o ableismus internalizovaný, externalizovaný (pokud takový pojem vůbec existuje), nýbrž o ableismus laterální.
Hodně lidí se mylně domnívá, že jakmile máte nějaké postižení, rozumíte i všem ostatním, nejen tomu svému. Opak je pravdou. Ostatně, proč byste měli? To, že má někdo smyslová přetížení, neznamená, že má problémy se zrakem. A pokud nemám problémy se zrakem, těžko budu vědět, jak se člověku se zrakovým postižením žije, tudíž snadno a jednoduše sklouznu ke stereotypům a diskriminaci, jelikož si ani neuvědomím, že dělám něco špatně.
Nehledě na fakt, že i mezi postiženými lidmi jsou ti z nás, kteří se od jiných distancují. Když pohybově postižená osoba řekne: „Vadí mi, že se ke mně chovají, jako kdybych měla nějaký duševní problém,“ neznamená to jen, že si stěžuje na to, že se k ní lidé chovají paternalisticky či jinak ponižujícím způsobem – znamená to také, že si takové chování spojuje se zacházením s určitou skupinou lidí, která si ho však taky nezaslouží.
Mohla bych mluvit i o autistech bez postižení intelektu, kteří se vymezují vůči těm, kteří postižení intelektu mají, ačkoliv všichni z nich jsou autisté. Mohla bych uvést i nespočet dalších případů a vy byste nejspíš taky nějaké dokázali dát dohromady. Důležitější je zeptat se: Co s tím můžeme dělat a jak tomu můžeme zabránit?
Vzhledem k tomu, že se pohybujeme ve společnosti, která nás ableismu učí, se mu leckdy nevyhneme – stejně jako ableismu internalizovanému. Můžeme se však snažit s ním aktivně bojovat. Uvědomovat si, že i když mám sám postižení, mohu diskriminovat jiné postižené. Brát námitky lidí s jiným postižením vážně a zastávat se jich. Nemyslet si o sobě, že jsem lepší, protože nemám kombinované postižení, a naopak brát lidi i s dalšími postiženími jako sobě rovné.
Mimochodem, občas udělám pravopisnou chybu i já.
Foto: Pixabay
