Zkušenost je nepřenositelná. Jsou věci, které když prožívají druzí, můžete vnímat, že je to asi pro toho druhého těžké. Ale pokud je neprožijete na vlastní kůži, nevíte, jak moc těžké. Jak působí a ovlivňují tělo i mysl.
Nyní všichni prožíváme jistá omezení, aby se zbrzdila hrozba nákazy koronavirem. Teprve nyní někteří možná trošku porozumějí, co prožívají onkologické pacientky. Strach, obavy, úzkost. A nejistotu nejen finanční, ale i životní.
Píšu pacientky, protože jsem jedna z nich. Jak uvažuje muž, se mohu jen domnívat. Proto se omezím na to, co je mi blízké.
Ani před šířením viru pacientky přímo v karanténě být nemusely, ale z důvodu oslabené imunity vlastně ano. Musely si totiž hlídat místa, kam vyrazí. Rozhodně to kino, velké stadiony či místa s velkou koncentrací lidí nebyla. Aby je náhodou někdo nenakazil a ony by musely další cyklus léčby z důvodu špatného krevního obrazu odložit. Vždyť to chtějí mít co nejdříve úspěšně za sebou! (Zodpovědnost lidí, kteří mají zakoupené vstupenky, ale „něco na ně leze“, nemá u některých přednost před již vydanou sumou peněz.) Do restaurací a kaváren také večer nechodily, protože ne vše jejich trávicí systém zvládne pojmout a některé vůně či pachy je dráždí. Navíc je zde opět větší riziko nějaké nákazy.
Do zahraničí také v době léčby nemohou. Dlouhé lety jsou pro ně nejen namáhavé, ale vzhledem k některému typu léčby je riziko vzniku trombózy, vadí také změny tlaku. A na brázdění velkých, byť nádherných alpských sjezdovek – ani pomyšlení. A tropů už vůbec! Fyzická kapacita těla onkologické pacientky v léčbě na to prostě nestačí.
Nebudu tu rozepisovat pocity ze ztráty prsu/prsů, vlasů a jisté ženskosti. Strach nejen o sebe, ale o to, co bude dál, vlastně máme na denním pořádku. Vždy před usnutím se tyto pocity stupňují. Dnes mohou být pro někoho pocity nejistoty či strachu podobné, ale třeba si někdo před spaním dá sklenku piva či vína, aby se mu lépe usínalo. To pacientka rozhodně ne.
Takže je to podobné, ale není to podobné. A i když to bude trvat několik týdnů či pár měsíců, DÁ SE TO VYDRŽET. Vždyť my prožíváme minimálně půl roku takové „karantény“.
Po úspěšně dokončené léčbě však z toho vycházíme posílené, vnitřně silnější, jizvy po čase blednou, vlasy postupně dorůstají a kompetence se nám zase postupně vracejí. Třeba ne všechny, ale jsme rády, že jsme přežily!
Buďme prosím všichni vděční za to, co máme a co můžeme. Radujme se z toho, co je nám nyní umožněno. V něčem jsme na tom stejně. Třeba nás to má naučit trošku empatie s těmi, kteří opravdu nemohou. A VÁŽIT SI TĚCH, KTEŘÍ I PRO NÁS OPRAVDU NASAZUJÍ ŽIVOT!
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové