Tuhle na mě odněkud z internetu vyskočil komentář z jedné nejmenované sociální sítě (X), kterou si jednou koupil jeden nejmenovaný z nejbohatších lidí na celé zeměkouli (XY). Komentář reagoval na příspěvek „nevtipného, satirického, sarkastického, cynického, parodického fakenews blogísku”, známého též jako Paralelní listy. Ačkoliv tedy nejmenovanou krutopřísně seriózní platformu (X) nesleduji, neboť odmítám svou pozorností ještě více umocňovat beztak jednoho z nejbohatších lidí na zeměkouli (XY), příspěvek ke mně doputoval oklikou jako snímek obrazovky přes jinou nejmenovanou sociální síť (NYX), kterou tedy naopak rád sleduji. O co šlo? Komentář zněl jasně: „No a? Žijeme snad ve svobodné zemi a mohu si říkat, co chci, nebo už vládní cenzor něco oficiálně zakázal?”
No a? Nic míň než to, že dotyčný autor (prý nějaký lékař, který se v 90. letech oháněl pádlem, díky čemuž zvítězil na olympiádě) úplně nepochopil, co opravdu znamená žít ve svobodné zemi. Když už jsem tomu tedy věnoval pozornost, tak se sluší a patří také vysvětlit, co to tedy ta svoboda skutečně znamená. Zopakuji nejprve to, co jsem psal už dříve: svoboda existuje jako svoboda volby. Volba je pak předurčena možnostmi, které se nám nabízejí v omezeném rozsahu možností voleb. Svoboda volby je neomezená a nezničitelná vlastnost našeho bytí, leč rozsah možností, ze kterých můžeme volit, omezený je. V extrémním případě může být rozsah možností volby jen binární: být, či nebýt. Tato otázka z pera Williama Shakespeara krásně ukazuje princip svobody: mezi bytím a nebytím mohu vždycky svobodně volit, leč v tomto krajním případě jen ze tří možností (tj. rozsahu voleb – ta třetí možnost je nevolit vůbec nic).
Výše uvedené je kamenem úrazu svobody pojaté jako světa zcela neomezených možností voleb: dělám si, co chci, říkám si, co chci. To tedy opravdu ne, nikdo na celé širé Zemi si nemůže „dělat, co chce” a „říkat, co chce”, protože to je nebezpečná halucinace ze světa, ve kterém neplatí žádná pravidla ani žádné fyzikální zákony. Ono by se sice zřejmě někomu chtělo létat ke hvězdám, vznášet se nad realitou, osídlovat exoplanety nebo žít v jádru Země, avšak bohužel: není to v rozsahu našich aktuálních možností voleb. Jinými slovy, dělat si, co chci, a říkat si, co chci, je nebezpečná utopie, iluze, chiméra, (sebe)klam. Pokud někdo slibuje svobodu neomezených možností, je to podvodník, který hraje jen na jednu strunu lidského charakteru, kterou je chtíč.
Chtíč není nic zavrženíhodného, známe to už od malých dětí: „Maminko, tatínku, já chci!” Problém však je, když někdo chce cokoliv, co stojí mimo možnosti volby. V takovém případě sice můžeme chtít, co chceme, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Realistické je totiž chtít jen to, co můžeme chtít. A na závěr jen malé upozornění, jak nebezpečné může být dělat si, co chci, a říkat si, co chci. Chtěli byste letět s pilotem letadla, který vás obrátí vzhůru nohama k zemi, protože se mu zachtělo? Šli byste k lékaři, který vám provede lobotomii, protože se mu zrovna chtělo? Vzali byste si za manžela či manželku osobu, která vám slibuje, že si v partnerství s vámi bude dělat, co chce? Chtěli byste svěřit peníze bankéři, který je může investovat do čehokoliv, co se mu zamane? Najali byste si architekta, který vám postaví dům podle toho, co se mu právě líbí, bez ohledu na vaše přání? Dali byste své dítě do školy, kde učitelé učí, co chtějí, bez ohledu na osnovy? Zkrátka, zvolili byste si politika, který bude měnit zákony podle svého chtíče bez ohledu na pravidla? Já ne, prostě proto, že dělat si a říkat si, co chci, aniž bych respektoval pravidla a realitu, není nic jiného než obyčejná zlovůle.
Foto: Pexels.com
