Svět s handicapem je těžký, složitý, zároveň bohatý a originální. Magazín Inspirante připravil krátký seriál, v němž jeho redaktoři vytvořili určitý návod, desatero, jak k danému typu postižení přistupovat a jak je vnímat.
Od té doby, co mi diagnostikovali schizofrenii, se mě řada lidí ptá, čím že to vlastně „trpím“. Jelikož jsem také vystudovanou psycholožkou, neobejdu se bez narážek typu: „Takže mám u tebe rezervované sezení, OK? Já jsem totiž hrozný blázen.“ V tuhle chvíli by se ve mně krve nedořezal. Tyhle rádoby vtípky a proklamace, že já jsem „hrozně divný“, „úplně šílený“, „prostě pošuk“, jsou dětinské a úplně mimo mísu. „Být blázen“ je úplně něco jiného. Níže uvádím desatero věcí, které před schizofrenikem neříkat, pokud si ho nechcete naštvat, v horším případě ho urazit nebo ranit.
- Jak už zde padlo, neodvolávejte se na svoji nebetyčnou „divnost“, ať už tím myslíte cokoliv. Je to určitý trend, že jsou v kurzu lidi, kteří něčím vybočují, ale v takovém tom hipsterském stylu. Prostě ve stylu, kdy na pohovoru řeknete, že vaší špatnou stránkou je perfekcionismus: vlastně tím říkáte, že umíte makat jako šroub, je to vlastně vlastnost dobrá, něco, co personalisté chtějí slyšet. Je to fraška.
- Nevyptávejte se. „Jsi v pohodě? Vážně nic nepotřebuješ?“ A nejlépe ještě: „Bereš léky?“ Když řeknu, že chci mít klid, myslím to vážně. Ticho, prosím.
- Nedělejte lítostivé obličeje. Takové ve stylu: „Chudinko malá, my tě chápeme. Nechceš dudlík?“ Prostě: nope.
- Snažte se zachovat chladnou hlavu. Nebo to aspoň předstírejte. Není nic horšího, než když dostanu úzkost (samozřejmě z nějaké „voloviny“), a druhý člověk začne panikařit taky. Ideální podhoubí na spuštění hádky a navození dusna. Já musím zachovávat klid v krizi víc než vy, zkuste se inspirovat.
- Nechovejte se ke mně jako k dítěti, viz trochu bod 3. Hranice potřebuju, ale odsaď podsaď.
- Nebuďte hrubí. Když se vám svěřím s úzkostí, buďte trpěliví a neobořte se na mě, že jde o kravinu. Ono o ní pravděpodobně jde, ale to v tu chvíli fakt nepotřebuju slyšet. Potřebuju uklidnit, nejlépe dostat Nobelovku za to, že jsem své obavy vůbec vyřkla nahlas.
- Nesmějte se a nezlehčujte situaci. Jasně, zase se netvařte jako na pohřbu, když vám řeknu o nějakém bludu, ale takové to vynucené chichotání a rádoby uklidňování věci taky nepomůže. Vím, že není lehké najít tu míru, ale snažte se, prosím. Být bláznem je někdy boj o život, zkuste to pochopit.
- Ocením, když nabídnete reálné řešení mé situace. Jednou jsem se svěřila mámě, že se bojím vyřizování úřadů, a ona se nabídla, že tam půjde se mnou. Tomu tleskám. Jasně, existují na to i speciální služby, ale ve chvíli, kdy aktivně nedocházím do terapie a jsem oficiálně „jen“ na lécích, mi je takováhle forma pomoci od blízkých mnohem příjemnější.
- Ocením věcnou radu. Fakta. Něco inteligentního, co změní můj pohled na věc. To mě obvykle uklidní nejlépe. Jsem racionální člověk, a když jsem ve stresu, často se zaměstnám intelektuálně, například čtením náročnějšího rozhovoru – jednak tím přesunu pozornost, jednak dám svému mozku náročnější „úkol“ než „co kdo tehdy a tehdy mně nebo někomu jinému řekl a co to asi tak tehdy a tehdy mohlo znamenat“ a já se unavím a nebudu mít energii na blbosti.
- Suma sumárum: buďte se mnou. Jsem samotář, ale život mě naučil, že sama nezvládnu téměř nic. Proto potřebuji pomoc blízkých a jejich podporu – postupně se učím se za to nestydět. Tak se, prosím, ani vy nestyďte za to, že máte ve svém okolí jednoho velkýho magora. (Já si tohle označení dovolit můžu, mám na to papír, heč!)
Snad výše zmíněné postačí jako dostatečný návod nebo pomůcka k tomu, jak překlenout propast mezi tzv. „normálními“ a „blázny“.
Foto: Pixabay
