Stejně jako v manželství také ve vztahu rodič dítě musí být dospělý dítěti nebo dospívajícímu oporou v dobrých i zlých časech a neodkládat ho jen proto, že je jiný než on sám.

Možná jste tu zprávu také zaznamenali – americká vlogerka Myka Stauffer se spolu s manželem vzdala svého čtyřletého adoptovaného syna Huxleyho. Ten pochází z Číny, kde byl po narození umístěn do dětského domova. Staufferovi ho před třemi lety adoptovali a celý proces spolu s pozdějším rodinným životem zaznamenávali na YouTube. Myka Stauffer na natáčení videí ze života matky několika biologických dětí a jednoho adoptovaného syna postavila kariéru a dostávala příspěvky od sponzorů.

Před nějakou dobou si však sledující všimli, že se malý Huxley z videí vytratil, a začali se ptát, co se s ním stalo. Staufferovi vydali šokující prohlášení: syna odložili do jiné rodiny, protože si s ním nevěděli rady. Podrobnosti nesdělili. O tom, že má Huxley postižení mozku, údajně věděli, všechno však prý netušili.

Nejspíš nemusím dodávat, že toto prohlášení vyvolalo ostrou kritiku, zvlášť mezi autisty. Vůbec se jim nedivím – také mě to naštvalo.

Možná si řeknete, že to s tím dítětem bylo třeba opravdu zlé a nevěděli si s ním rady. Já a nejspíš ani nikdo jiný, kdo nejsme součástí domácnosti Staufferových, nevíme, co Huxley dělal. Víme jedině to, že jde o malého chlapečka, jehož věk se dá spočítat na prstech jedné ruky a který byl už dvakrát – znovu opakuji, dvakrát –  odložen.

Co se asi stane s psychikou dítěte, jež někdo už v tak malém věku dvakrát opustí? Bude schopno najít si cestu k nové rodině? Vytvořit si vůbec k někomu citové pouto?

Že nemohli jeho bývalí rodiče tušit, jak se jeho postižení projeví, je normální – řada z nich se projeví až časem. Na dyslexii a dysgrafii se přijde, až když se dotyčný učí číst a psát. Deprese se mohou rozvinout v dospívání. Před narozením se tato postižení diagnostikovat nedají. Co mají tedy potenciální rodiče dělat, pokud se bojí, že dítě bude postižené? Akceptovat je takové, jaké je.

Když se stanete rodičem, přijmete odpovědnost za člověka, který teprve vyroste. Nevíme, jaké bude mít záliby, sexuální orientaci, jestli bude vysoký, malý, štíhlý, široký, jestli bude psát levou, nebo pravou rukou, na co bude mít talent… Ale je to člověk, který se o sebe ještě nedokáže postarat a potřebuje lásku a bezpečí. Nemůžeme se ho vzdát jen proto, že se nám na něm něco nelíbí. Ostatně kdybychom byli v hlavní roli my, ta samá situace by se nám také nelíbila.

Se Staufferovými tedy nesoucítím. Rozhodli se, jak se rozhodli, mají další děti a s nimi i dost peněz. Trápí mě naopak osud Huxleyho i jeho sourozenců, kteří najednou přišli o bratra. Možná se budou bát, jestli je rodiče také neodloží, pokud se ve vyšším věku přijde na to, že mají rovněž nějaké postižení, a rodiče si prostě jednoho dne řeknou, že to je na ně moc.

Přesto nepřestávám doufat, že Huxleyho už nikdo nezraní a na lidi nezanevře, i když ho někteří opustili. Přeji si také, aby se podobné příklady neopakovaly a děti žily v rodinách, které je budou mít pořád rády.

Foto: Pixabay

Picture of Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ