Máme redakční radu.
Dneska to půjde jako po másle. Cítím to v kostech.
„Máš to pruhované tričko na zítřek?“ registruji mezi řečí otázku na svou osobu.
„Co… Cože… Prosím?“ koktám s výrazem splašeného kuřete. Nevědomky ho nasazuji vždy, když tak úplně nechápu, co po mně svět chce.
„Na to zítřejší natáčení. Dresscode modré džíny a pruhované triko,“ vidím shovívavý výraz okolí.
„Hm. No… To nemám.“
„V Arkádách je New Yorker, tam ho v pohodě koupíš,“ dává mi naději na spásu kolega.
Oddychnu si.
Vlastně si ho chci koupit už delší dobu, tak alespoň mám další důvod navrch. Ne, že by se mi cesta do centra obchodu hodila, ale co… Iron Manovi v nových Avengers vyrůstá jeho oblek prakticky z těla, já touhle dovedností však zatím nedisponuji. Než si osvojím další z fint svého hrdiny, nezbývá než do krámu s šatstvem občas zavítat.
OC Arkády patří mezi kolosea 21. století. I dnes lid potřebuje „chléb a hry“, obojího se vám v tomto chrámu konzumu dostane v hojné míře. Můžeme jako lidstvo kvitovat s povděkem, že jsme se posunuli alespoň o takový kousek, že se k ukojení našich potřeb nemusíme veřejně zabíjet. Alespoň zatím…
Překvapivě bez komplikací New Yorker nalézám a v očekávání vcházím dovnitř.
Tanec může začít…
Viděli jste někdy prasátko vpuštěné do tanečního sálu? Zhruba tak zřejmě vypadám, když klopýtám k prodavačce a prskám na ni: „Dobrý den! Pánská pruhovaná trika?“
„Tady na stole,“ ukáže vedle sebe.
Kdyby tušila, co bude následovat…
Role prasátka mi zřejmě přirostla k srdci, jelikož svršky na stole doslova rozrývám.
„Samý S, nějaký XL, nebo alespoň L by nebylo?“ funím a přestávám věřit ve schopnost věcí náhle obživnout. Pokud by trika tuto schopnost měly, jistě by prchly…
Prodavačka dění pozoruje s hrůzou v očích. Uvědomuji si, co jsem způsobil a začínám šatstvo rovnat.
„To je dobrý, já to udělám. Jen běžte!“ říká s úsměvem.
Jak se asi usmíval Charles Manson, když zabíjel svoje oběti?
Jelikož to s tím vražděním na veřejnosti jde opravdu složitěji, tak nevím. Čapnu do paznehtu ukořistěné XL, zaplatím a vycházím z obchodu.
U výlohy postává fakt krásná holka, nemůžu z ní odtrhnout oči. To přicházející jaro… Můj trup kráčí vpřed a oči zůstávají viset na tom zosobnění baroka. Asi si nevšimnu změny terénu, jak si jinak vysvětlit, že se mé makarónovité nohy zaplétají do sebe. Má schopnost rovnováhy opět nezklame a já házím exkluzivní tlamu.
Vždyť jsem to říkal – dneska to půjde jako po másle.
Foto: Jindřich Pozlovský
