Po vypuknutí války na Ukrajině přišla zvláštní paralýza, která přetrvala nekonečné dva dny. Dva dny plné strachu a úzkosti. Tohle přece není možné! Ve 21. století?! Bohužel, jde o krutou realitu a děsí všechny kolem. Pocit bezmoci je všudypřítomný. Osobně neznám ani jednoho člověka, který by situaci nevnímal a žil v zenovém klidu.
Co dělat, pokud chceme pomáhat? Možností je hodně.
Pomoct finančně, dobrovolničit, darovat potřebné věci, ubytovat, modlit se…
Heslo těchto dnů: „Pokud můžu, pomůžu.“ Ale nelynčovat se, pokud není v našich silách obsáhnout všechny formy pomoci. Já taky nedisponuji volnými bytovými prostory a moje finanční situace je vlivem nemocí špatná. Ale daruji věci, po kterých je poptávka. Ono probrat si doma věci, to není žádná věda. Každopádně bacha, daruji jen věci opravdu funkční a potřebné, žádný pojízdný kontejner. Každý si může najít formu pomoci v reálných možnostech.
A co dělat pro sebe? Sebepéče je (nejen v krizových situacích) megadůležitá. V mém případě pomohla denní rutina. Vstát, hygiena, snídaně, zacvičit si, uvařit… Každodennosti, ale když je člověk ve stresu, všechno dýl trvá. Po zvládnutí těchto základů hurá na další aktivity. Cíl – dostat se z paralýzy strachu.
Nepřekvapí, že součástí mého zklidnění byl i milovaný čchi-kung. Na chvíli jen tak plout, odstřihnout se, zároveň prospívat svému tělu a duši. Co víc si přát… I půlhodina s čchi-kung mi nesmírně pomohla. Není to zavírání očí před děním kolem, ale zdravá meditace, která mi usnadňuje projít trampotami všedního dne.
Minulý týden proběhly i dvě náročné rehabilitace, jež mi hodně prospěly. Během rehabilitačního „mučení“ člověk nemyslí téměř na nic, jen na správné provedení cviků. Až při cestě domů mi začalo znovu docházet, co se kolem děje. Následovala tichá modlitba a vděk za můj život. Ano, roztroušená skleróza umí pořádně potrápit a často bolí jako prase. Ale mám střechu nad hlavou a rodinu v bezpečí.
Co mi ještě pomáhá? Výše zmíněná modlitba. Pro mnohé zbytečnost, ale není tomu tak. Alespoň já cítím, že je to obrovská pomoc a síla, která dokáže i vnitřně uklidnit. Právě poslední dny se modlím víc než dřív. Pokud mi někdo řekne, že se může jen modlit, ale jinak sám sotva finančně vyjde, vždy k modlitbě povzbudím. Rozhodně to není zanedbatelná pomoc. Naopak!
Tyto dny často myslím na nápis na zdi varšavského ghetta: „Věřím v slunce, i když je nevidím. Věřím v lásku, i když ji necítím. Věřím v Boha, i když ho nevidím.“ Jsou to silná slova, která říkají vše.
Věřím, miluji a neztrácím naději.
Modlím se za mír.
Foto: Pixabay
