Po vypuknutí války na Ukrajině přišla zvláštní paralýza, která přetrvala nekonečné dva dny. Dva dny plné strachu a úzkosti. Tohle přece není možné! Ve 21. století?! Bohužel, jde o krutou realitu a děsí všechny kolem. Pocit bezmoci je všudypřítomný. Osobně neznám ani jednoho člověka, který by situaci nevnímal a žil v zenovém klidu.   Co dělat, pokud chceme pomáhat? Možností je hodně.  Pomoct finančně, dobrovolničit, darovat potřebné věci,

Je možné zbavit se strachu? Netuším. Jde se strachem pracovat? Určitě, ale JAK??? Spousta mých životních obav nestála na reálných základech. Docvaklo mi to před pár lety. A to patřím mezi rychlíky, jiný se nechává unášet strachem po celý život.   Můj strach se týkal nepřekvapivě roztroušené sklerózy. Hlavně prvních pár týdnů po náhodném nálezu neplechy v mozku. Strach mě ochromil a sílil čtením nejrůznějších příspěvků na

Vánoce? Na jedničku! S rodinou, klid, pohoda a vychytané vánoční dárečky, které mi udělaly obrovskou radost. Co mi radost neudělalo? Mail. Na začátku prosince do mailu přilítlo, že mi neprodlužují pracovní smlouvu. Nu, ach jo, přání k Novému roku by potěšilo víc. Je to čára přes rozpočet, přiznejme si. Ano, sice to byl malinkatý úvazek v chráněné dílně, ale lepší než drátem do oka. Pocit

Minulý týden pořádně foukalo, ale jinak bylo nádherně. Co dělat? Vyrazit ven! Několik vrstev oblečení, šála a hurá do lesa. Neholduju nákupním centrům, ale preferuju spíš nebe nad hlavou a čerstvý vzduch. Procházka lesem má spoustu benefitů: protáhnu nohy, fyzička si mákne a hlavně si naplno užívám odcházející podzim (a postupný začátek zimy). Na podzimu MILUJU brouzdání v listech stromů. Jsem jako malé dítě? Rozhodně a hrdě

Pomáhat se dá různě. Pohlazením, vyslechnutím, úsměvem, laskavostí… Od minulého týdne mi někteří pomáhají i finančně. Proč, jak a kde? Moje kamarádka Pavla dala dohromady sbírku na mou podporu. Zahrnuje financování rehabilitací, psychoterapie, léků, podpůrných cvičení (a dalších potřebných věcí a aktivit). Pavlo, moc děkuji! Sbírku najdete na tomto odkazu. Děkuji i všem, kteří přispěli/přispějí a podpořili/podpoří mou sbírku. Je pravda, že můj život s handicapem je

Oceán mého života… Zakotvil mě do správného přístavu? Čekají mě nové dobrodružné zaoceánské plavby? Jasno mám v tom, že mě zakotvil do té nejúžasnější milující partnerské náruče a do skvělé podporující rodiny. A jaká je třetí jistota? Jistota všech lidí – jednou umřeme. Nehodlám čekat v posteli, ale chci proplout životem na plný pecky.   Jak to udělat, když je v těle roztroušená skleróza (a další neduhy) a