Jirka Zahradník je táta Jirky a Julinky, manžel, parťák, číšník a příležitostný amatérský boxer, co nejradši zajídá steak steakem. To by ale kvůli rakovině neměl, takže je už osm let i pacient rebel. Před rokem dostal ve svízelné situaci nápad, jak podporovat děti na hematologických a onkologických odděleních všech českých nemocnic, a od té doby se na Dortem proti rakovině nabalují další plány, akce i lidi, i když princip fungování – nakupovat vybrané dorty, květiny nebo jiné domluvené zboží a za rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou pořídit věci pro malé marody a sem tam i zapomenutý nemocniční personál – se nemění.
Žil a pracoval několik let v Anglii, ale protože ho trápily časté záněty močáku a ledvin, nechal se doma na dovolené vyšetřit. Na pravé ledvině mu lékaři našli obtížně léčitelný zhoubný nádor, který mu laparoskopicky odstranili. Měl chodit na krátké procházky, aby se tříslo dobře hojilo, takže si dva dny po zákroku střihnul v milé společnosti jedné kolemjdoucí rovnou šestnáct kilometrů a dnes jsou spolu už šest let.
Plánovali se vrátit do Anglie, ale to se psem nepadalo v úvahu. Jirka tak nastoupil místo své ženy do Crêperie Café Girafe a čtyři roky bylo všechno v pořádku, jen musel chodit na kontroly a brát prášky. Jenže pak se Grawitzův tumor objevil na úplně stejném místě znovu, což nemohlo zůstat bez odezvy, obzvlášť když se dva dny před další operací Jirka dozvěděl, že se kvůli covidu veškeré život nezachraňující zákroky ruší.
Já asi nechápu, že odstranění nádoru není život zachraňující zákrok.
Není, ono se to tak nebere, bezprostředně mě to na životě nijak neohrožovalo. Ale popravdě to byl pro mě hrozně zlomovej bod, zhroutil se mi svět, protože já na to byl nějak vnitřně nastavenej, základně jsem na to připravil i rodinu, a najednou nic, prázdno. Nedokázal jsem se s tím srovnat, tak jsem se na čtyři měsíce úplně odstřihnul od lidí. Odstěhoval jsem se i od rodiny, i když mi záleželo na tom, abych pořád fungoval jako táta a aby životní standard zůstal pro manželku a dceru stejnej. Takže do práce jsem samozřejmě chodil, i když jsem se tam kolikrát přetvařoval, aby na mně nikdo z hostů nic nepoznal.
Kam jste šel?
Díky přátelům jsem měl kde být… Já nejdřív o rakovině neříkal nikomu nic, nechtěl jsem nikoho plašit. Když pak všichni začali mít milion rad, nedokázal jsem je přijmout, protože jsem s tím sám ještě vůbec nebyl srovnanej. Byl to takovej koktejl emocí plnej hledání na netu a otázek, proč zrovna já.
Jak moc v takovou chvíli pomáhají příběhy jiných lidí a vědomí, že máte rodinu?
Ty počáteční otázky vám právě nikdo nezodpoví, s tím se musíte poprat sama. Přijmout to, že se leknete, bojíte se, jak to zasáhne rodinu, jak vás to omezí v práci a v životě, že možná umřete… Když pak dojdete k tomu, že jste teda zase nemocná a dobrý, tak v tu chvíli to vaše hlava nesmí vzdát a tam pomáhá každému něco jiného. Mě příběhy jiných lidí motivovaly, zároveň jsem sám v sobě hledal nějakej motor, něco, co jsem ještě nedělal a vždycky jsem třeba chtěl. Potřeboval jsem si toho nabrat hodně, abych měl cíl a rozptýlil se. A rodina je v celém tom procesu někdo, kdo vám kryje záda a kvůli komu stojí za to to nevzdat.
Mohli vaši blízcí něco dělat jinak, aby to pro vás bylo snazší?
Ne, oni se opravdu hodně snažili, já je odháněl a vysvětlit jsem jim to nedokázal. Dneska jsem si už jistej, že člověk si musí o pomoc umět říct sám, protože když vám ji „vnucujou“ zvenku ve chvíli, kdy na ni nejste připravená, tak o to víc podlehnete tomu, že se fakt něco děje a že jste v háji. Nedokážete pak to okolí vůbec vnímat.
Jaký jste vlastně pacient?
Já určitě rebel, doktoři to se mnou nemají zrovna jednoduché.
Co tím myslíte?
Normálně by mi totiž mohla pomoct moje druhá ledvina, jenže tu mám malou a hodně slabou a neutáhne to. Transplantace obou najednou není reálná, a i kdyby, tenhle typ nádoru stejně nějak zůstává dál v krvi. To jsem tehdy nevěděl, do poslední chvíle jsem věřil, že by zase pomohlo nádor odoperovat, jenže po pár biopsiích se potvrdily metastázy. Takže teď chodím střídavě na dialýzu a chemošku, a když mi dali první cytostatika, letěl jsem za doktorkou, že mi je zle. Ona se mě zeptala, jestli vůbec vím, že mám rakovinu, že to není rýmička. A já že jo, ale jestli by nešlo zařídit, aby to tak nebolelo a bylo mi líp. (Jirka se nahlas rozesměje.)
A šlo?
Jo, dostal jsem slabší látku a je to znát. Nebo mi předtím nastavili příšernej dietní jídelníček bez bílkovin, draslíku a dalších látek, co nemocné ledviny hodně zatěžují. Jenže já, jak jsem masožravej a nejradši bych zajídal steak steakem, tak mě výhonky a saláty nezasytí. Po měsíci, kdy mi takhle vařili i v práci, bych pro maso i vraždil a fakt mi začalo hrabat.
To se nedivím, mně kdyby někdo sáhl na jídlo, taky bych se neznala.
No právě. Někdo to zvládne, ale to vám vezmou alkohol, čokoládu, kafe… Sice to dáte, jenže co vám potom zbyde? Takže i když se na mě doktoři trochu zlobí, v tomhle se mnou nehnou. Jsem úplně normální kluk a chci normální život, a jestli mě to má zabít, tak ať si to aspoň nějak užiju. A jsme zase u hlavy a rovnováhy. I když navenek působím jinak, tak prostě nejsem tak silnej, abych se dokázal smířit s tolika věcmi najednou. Nemůžu být nemocnej a ještě si nechat zakázat tohle a tamto, nakonec bych tu jen tak seděl a byla by ze mě troska. Takže se stravuju normálně a zatím to funguje.
To zas nejste tak velký rebel.
Jenže já byl na začátku proti chemošce, dialýze i práškům. Ne že bych to nebral vážně, ale jednak jsem se hodně spoléhal na tu operaci a taky jsem moc neměl důvod to řešit. Než mě začalo všechno bolet a byl jsem i dost unavenej, to už přehlídnout nešlo. Navíc ke mně pak přišel pan doktor a na rovinu mi řekl, že když se na to vykašlu, mám tak pět až deset let, a když se budu léčit, tak deset až patnáct.
Jak se taková věc poslouchá?
V první chvíli jsem si jen řekl, že je to hustý. Pak jsem se rozbrečel a potom šel napsat na facebook, že sháním fitness trenéra, protože potřebuju srovnat bříško. Všichni se divili, jak jsem zareagoval, ale když mám umřít v pětapadesáti, chci být aspoň hezkej pětapadesátník. (Jirka se zase směje.)
Už máte pekáč buchet?
Ani náhodou, byl jsem tam jednou, ono to tak horké nebude. Ale chodím dvakrát týdně boxovat. Už teď vím, že v září bude další ročník Padera Fight Night a já tam budu mít amatérskej zápas. Dost mě to chytlo.
A chytl vás i humor…
No jo, my už se o tom dokážeme bavit i takhle, i když víme, že to žádná legrace není. Léčím se osm let a poslední dva roky mluvím o rakovině naprosto otevřeně, až si říkám, jestli bych někdy neměl ubrat, abych třeba neublížil. Není mi jedno, když vidím, že má někdo při rozhovoru se mnou mokrý oči, ale takhle to prostě teď je. Ono je fajn nemít to jen v sobě a vypovídat se, navíc tak můžu pomoct i dál.
To je proti vašemu prvotnímu odstřihnutí obrovský posun.
To je a velikou zásluhu na tom má Jirka Hofreitr z Muži proti rakovině a Movember.cz. Když jsem držel Movember už kolikátej rok, začali jsme si s Jirkou psát proč. Řekl jsem mu, co a jak, a on, hele, to musí ven. Cukal jsem se jenom chvilku, to byste ho musela znát, on vás normálně ukecá. (Jirka se usmívá.) Já ho mám hrozně rád, hlavně to povídání s ním. Tak jsem tehdy napsal svou první slohovku a zveřejnil ji, můj příběh pak dali i do jejich brožury Průvodce vnitřních pocitů.
Řešil jste nějak, jestli o vašem zdravotním stavu řeknete v práci? Přece jen jste číšník a na place se asi vždycky kousnout nedá.
Jak v Crêperii Café Girafe, tak teď v Plzeňském restaurantu Anděl, kam jsem nastoupil zhruba před rokem, to věděli. Při změně práce to bylo to první, o čem jsem mluvil, aby se mohli rozhodnout, jestli mě vezmou. Kolikrát mě musí přemlouvat, abych myslel hlavně na sebe, a mně to doteď nejde a dělám to nerad, ale můžu kdykoliv zavolat a zůstat doma.
Jeden nápad, hodně radosti a dny, co mají jen dvacet čtyři hodin
Teď v březnu funguje Dortem proti rakovině přesně jeden rok, navíc od půlky září je oficiálně zapsaný jako spolek. Hádám, že je to takové vaše třetí dítě.
To jo, já nějak nedokážu dělat věci napůl a v malém měřítku, nemůžu polevit, potřebuju být do něčeho zakouslej. V práci jedu krátkej dlouhej tejden, do toho řeším zdraví, snažím se mít aspoň pár chvil s rodinou a po nocích dodělávám projekty, povinnosti, posílám podklady do tiskárny… A můj marketingový manažer Lukáš Lata, obchodní zástupce Myjómi, kterého jsem potkal v říjnu, se mě snaží propojit s co nejvíce lidmi, oslovit sponzory a dát tomu nějakou fazonu. Nastavili jsme si sice 2022 cílů, jenže mě napadá pořád něco a moc se plánů nedržím. (Jirka se rozesměje.)
Tak to vezmeme popořádku. Proč zrovna Dortem proti rakovině, jak vás to napadlo?
Po té zrušené operaci jsem ještě dost rozloženej chodil na dialýzy, zabloudil jsem do dětského onkologického oddělení a všiml jsem si, že i když tam děti mají kapačky v hrudníku, tak se usmívají. Strašně mě to zasáhlo, protože já skoro ve čtyřiceti mám i s tím onemocněním vlastně fajn život, ale ty děti co, co čeká je? Přitom působily mnohem víc v pohodě než tehdy já! Po pár dnech mi pořád ležely v hlavě a já měl hroznou chuť pro ně něco udělat, něco jim dopřát.
Chápu.
Bavil jsem se o tom s Alešem (Aleš Hölzel je bývalý Jirkův šéf, majitel firmy Nasladko.cz a Crêperie Café Girafe), a protože jsem se tehdy zabýval sladkým, napadlo mě prodávat dorty nebo zákusky, rozdíl mezi nákupkou a konečnou cenou postupně schraňovat a pak za to koupit věci, které udělají dětem na onkologii radost nebo na které by jinak nedosáhly.
Jak jste o tom dal vědět dál?
Nejdřív jsem napsal na facebook, že prodávám dorty za dvě stě padesát nebo osm set korun a že to jde na onkologicky nemocné děti. Moji kamarádi se toho hned chytli a začali se ozývat. Do toho se mi nabídla úžasná květinářka Verunka, že mi k dortům přibalí kytku a bude z toho ještě hezčí balíček… Byl jsem s tím asi otravnej, pořád jsem to nějak tlačil a najednou jsme během šesti neděl nastřádali dohromady přes sto tisíc jen v okruhu známých, to bylo něco!
Vážně jste to nečekal? Přijde mi, že kolem sebe máte spoustu lidí.
To jo, ale nejsem slavnej, nedělám si profi reklamu, neznám celebrity. A i tak se povedlo tohle! Dávali mi vědět další a další kamarádi, co se chtěli zapojit nebo nějak pomoct, do toho mi z firmy Royax nabídli dva tisíce respirátorů, což tehdy mělo cenu zlata… Zavolal jsem hned do Motola, že je tam přivezu a co by udělalo radost dětem a sestřičkám. Nakonec jsme se domluvili a já koncem dubna vezl tři po střechu naplněné kombíky včetně tří stovek řízků pro personál, samozřejmě i dorty, hračky, kytky, sirupy a respirátory…
Říkal jste řízků?
Chtěli jsme povzbudit i všechny ty, co se o děti na oddělení starají, a vyšlo najevo, že pacienti nosí do nemocnice hlavně sladké a že by se šikla změna. Tak jsme s manželkou do noci obalovali a smažili.
Dorty, řízky… Už vás někdo zpucoval, že jste to vzal za poněkud nezdravý konec?
No jasně (Jirka se rozesměje), ale pokud někdo něco takového říká, pak nepochopil princip. Já si vybral cestu gastra, protože se v něm pohybuju, Dortem proti rakovině mi přijde i zapamatovatelnej název. Nejde přece o to nechat děti tláskat se dortama, ale prostřednictvím nějakého jídla, pití nebo jakéhokoliv jiného zboží, na kterém se domluvíme, mít možnost přispět na děti, na nemocnice, na dobrou věc. Ale to víte, že platí, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán.
Takhle rychle?
Občas někdo nechci říkat závidí, ale napíše mi, co z toho mám a kolik mi jde do kapsy, nebo si třeba rejpne, že mám neziskovku a jezdím bavorákem. Jezdím, ale sedmnáct let starým! Už dosluhuje, takže si na odvozy věcí často půjčuju auta od přátel. Paradoxem je, že kdybych měl nového superba v plný palbě, nikdo by ani nemrknul. Bohužel dělat něco dobročinného znamená, že vám to spíš nevěří, dokud za sebou nemáte někoho, kdo by to zaštítil a dal tomu nějakou formu. I to byl důvod, proč jsme nakonec Dortem proti rakovině zapsali s Alešem Števlíkem (majitelem firmy PiuPiu) jako spolek, jsem za to hrozně rád, aspoň je v tom pořádek.
Co se vám s Dortem proti rakovině už povedlo?
Nerad bych na někoho zapomněl, je toho hodně a já za to nepřestávám děkovat. V prosinci jsme z obýváku měli jedno velké skladiště a hračky jsme museli před dcerou důmyslně schovávat. (Jirka se rozesměje.)
Co se Dortem proti rakovině povedlo jen v posledním čtvrtletí roku 2021
– rozvézt dárky do nemocnic v Motole, Plzni, Brně a Olomouci
– díky firmě Royax rozdat dětem i dospělým v nemocnicích padesát tisíc respirátorů
– v září být na Padera Fight Night a podpořit tak Štěpánka Vaňka
– inspirovat barbery z Vršovického Kadeřnictví, kteří v půlce prosince stříhali dva dny zadarmo. Peníze vybrané od jejich zákazníků putovaly do vánoční sbírky, do které navíc Jirka s Alešem vymysleli originální vaječný likér
– mít mezi dárky pro děti i elektroniku firmy Aligátor, která před Vánoci Jirkovi zaslala speciální testovací balíček, což byl doslova balík se spoustou mobilů, chytrých hodinek a dalšího vybavení
– před koncem roku mít díky Matouši Rajmontovi na Boxing Night Lucerna dvacet osm dortů na stolech pro VIP hosty, nechat si od všech boxerů podepsat boxerské rukavice a v dalším roce je vydražit
O vás se ví, že se snažíte podpořit i menší nemocnice.
To ano, protože třeba právě v Motole, kam sám chodím, vidíte, jak tam všechno září barvami, je to tam vymazlený a optimistický, ale v menších nemocnicích už většinou tolik možností nemají. Proto chci, abychom fungovali celorepublikově. Nemocnic, kde mají dětskou onkologii nebo hematologii je u nás osm (v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Plzni, Hradci Králové, Českých Budějovicích a Ústí nad Labem) a všude jsou děti s nějakými přáními, co by si zasloužily splnit! Chci podpořit je, jejich rodiny a pak třeba i ty nemocnice jako takové, personál, vybavení…
Působíte dojmem, že dáte nějaký impulz, trochu do té koule strčíte a ona už se valí cestou sama a postupně strhává další lidi, ale tak lehké to určitě není. Pořád to děláte de facto ve třech – vy, Aleš a Lukáš?
Ano, i když jak Aleš, tak Lukáš se potřebujou věnovat hlavně své hlavní práci a já vlastně taky. Moc rád bych měl jen tohle a dal tomu svých 150 %, ale tam ještě zdaleka nejsme. Hodně toho dělám sám doma na koleni, i když třeba v grafice nebo propagaci nejsem profík, jsem hrdej na to, že naše novoroční soutěž o dorty měla přes deset tisíc sledujících, hodně se sdílela také soutěž o pobyt v hotelu Falkensteiner v Mariánských Lázních. Snažíme se, aby se o nás vědělo mnohem víc, postupně máme schůzky kvůli sponzoringu, tak uvidíme, co z toho klapne.
Takže by vám pomohlo i to, kdyby vám někdo dělal backround, grafiku, sítě a další věci, abyste se mohl věnovat „jen“ rozvíjení nápadů a objíždění nemocnic…
No jasně, každá pomoc je vítaná! Zatím není z čeho projekt živit, veškerá naše práce je zadarmo, ale to není nic, co by nás položilo. Ale já nás furt vidím jako něco velkého, v čem je zapojená celá řada kaváren, restaurací i lidí. Kdybych neviděl tu odezvu, tak by mě to nebavilo nebo bych zůstal u prvotní myšlenky projektu mezi známými. Ale takhle mě to pořád k něčemu žene, chci, aby to mělo smysl a pořádnej! Aby to mělo odezvu, jakou má třeba Kapka naděje.
Tím jste mi nahrál na otázku: sledujete aktivity jiných onkologických organizací?
Právě že jo a zjistil jsem, že kolikrát máme podobné nebo úplně stejné nápady. Až si někdy říkám, že bych s tím rád přišel první. (Jirka se rozesměje.) Máme společné to tlačení hlavy pořád do nějakých nápadů, tu snahu pomoct. Bohužel pro nás oni na to mají armádu lidí, my jsme jen tři.
Zapochyboval jste někdy?
Párkrát už jo. Nemám tolik času na rodinu, kolik by si holky zasloužily, a ve dnech, kdy mi není nejlíp, se to hned otočí na psychice. Když bylo o Dortu proti rakovině v rámci Movemberu povídání na Mariánském náměstí v Praze, tak jsem si tam asi dvakrát zajel, abych si připomněl, proč to vlastně dělám. Přečetl jsem si to a řekl si, aha, tak proto.
Dortem proti rakovině
Nápad Jirky Zahradníka, který pomáhá dětem na onkologických a hematologických odděleních všech českých nemocnic. Stačí si pořídit dort, květiny nebo jiné zboží či službu od těch, kteří s Dortem proti rakovině spolupracují, a rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou jde automaticky na hromádku, ze které se několikrát ročně malým pacientům pořídí to, na co by sami nedosáhli nebo co jim udělá opravdu radost. Jirka tyto věci vždy nakupuje po konzultaci s nemocničním personálem, jde tedy o pomoc šitou dětem opravdu na míru.
Nápad vznikl v březnu roku 2021 a koncem dubna odvážel Jirka do Motola první nadílku. V září pak s Alešem Števlíkem zapsali Dortem proti rakovině jako spolek a od té doby se nezastavili, i když do party vzali ještě Lukáše Latu. Nikdo z nich ale nemá Dortem proti rakovině jako svou hlavní práci nebo zdroj obživy, proto si nesmírně cení také veškeré pomoci spojené s chodem spolku, ať už sponzorské, propagační nebo organizační.
Zapojit se a pomáhat lze tedy mnoha způsoby, v obraze můžete být díky webovkám a profilům Dortem proti rakovině na sociálních sítích Facebook, Instagram a LinkedIn.
Dortem proti rakovině nezůstává stranou ani v otázkách zdraví a pohody onkologických pacientů a jejich blízkých a dlouho dopředu připravuje i speciální dětský den nejen pro onkoláčky, na kterém začátkem května v Praze přislíbilo účast mnoho zajímavých hostů.
Dortem proti rakovině čerstvě dopéká úžasné partnerství. Patrony spolku se totiž brzy stanou Tereza Bebarová a Josef Maršálek z pořadu Peče celá země.
Zdroj & foto: Dortem proti rakovině
