Modrá, žlutá, červená, zelená… To jsou barvy různých politických stran, s kterými se setkáváme v politice, ať už v Česku, nebo ve Velké Británii. Každé volební období jsou politologové dotazováni na názory ohledně exit polls (volební průzkumy mezi voliči, kteří právě odvolili), výsledků voleb a budoucnosti stran. Ale jaké to je zkoumat politiku jako barvoslepý politolog, když můžete mít problém se čtením takových průzkumů?
Doktor Oliver Daddow je politologem a přednášejícím na Nottinghamské univerzitě ve Velké Británii, kde se zabývá britskou politikou, včetně zahraniční, a jejími mezinárodními vztahy. Ve své práci používá analýzu diskurzu, kterou interpretuje význam toho, co se napíše a řekne o určitém tématu, a toho, jak jazyk a přesvědčení dodávají informace politickým činům. Bakalářský titul získal z politologie, filozofie a ekonomie na Oxfordské univerzitě a magisterský a doktorský titul z mezinárodních vztahů na Nottinghamské univerzitě. Jako barvoslepý člověk s poruchou vnímání zelené barvy dělá dobrovolníka pro Colour Blind Awareness, britskou organizaci, která zvyšuje povědomí o barvosleposti, jež postihuje jednu dvanáctinu mužů a 0,5 % žen na celém světě, čili stovky milionů lidí.
O doktoru Daddowovi jsem se poprvé dozvěděla na konferenci Ableism in Academia („ableismus ve vědě a výzkumu“) v roce 2018 na University College v Londýně, kde jsem vystudovala. Tam pronesl zábavný a zároveň silný příspěvek o diskriminaci barvoslepých a o používání analýzy diskurzu ve svém výzkumu. Kvůli jeho expertize v oblasti brexitu a jeho zapálenosti pro zvyšování povědomí o barvosleposti na Twitteru jsem se rozhodla s ním pro Inspirante vést rozhovor.
Proč jste se rozhodl vystudovat filozofii, politologii a ekonomii a následně mezinárodní vztahy?
Vždycky jsem se zajímal o politiku a současné dění. Jako dítě jsem si přál být moderátorem zpráv a líbilo se mi hraní ve školním divadle. Když mi bylo asi 11 let, šel jsem na prohlídku po BBC (kterou mi zařídil rodinný přítel, který tam pracoval), abych se podíval, jak média zpracovávají politiku. Tyto obory jsem si vybral, protože jsem si myslel, že mi pomohou k této kariéře. V maturitním a předmaturitním ročníku jsem nemohl chodit na politologii a ani se mi nelíbil v té době dějepis, protože jsme měli bohužel příšerného učitele. Tak jsem maturoval z ekonomie, francouzštiny a latiny. Studium filozofie, politologie a ekonomie a potom mezinárodních vztahů jsem si vybral na základě těchto zájmů, protože mě čím dál víc zajímaly dynamika globální politiky a způsoby, jakými minulost ovlivňuje přítomnost.
Dostalo se vám nějaké podpory ze strany vašich vysokých škol jako barvoslepému studentovi, ať už během přijímacího řízení, nebo studií?
Dostalo se mi nulové podpory a myslím, že ani nikdo nevěděl, že taková péče byla studentům k dispozici. Když jsem byl na vysoké škole (v letech 1992 až 1995), o péči o studenty se toho mnoho nevědělo. Myslím, že na mé koleji byl určený poradce, za kterým jsem mohl přijít řešit jakýkoliv problém, ale nevzpomínám si, že by se to moc propagovalo, spíš to bylo jednou někde vyvěšeno na kolejní nástěnce. Ale nemyslím si, že to na mě mělo takový vliv jako na základní a střední škole, protože například v hodinách ekonomie byly všechny články, s kterými jsme pracovali, vytištěny černobíle. Na základní a střední škole to bylo horší, protože se často při výuce a zkoušení používaly barvy, zvlášť v přírodovědných předmětech (lakmusový papír, zapojování drátů a zkoumání chemických reakcí) a v zeměpise (například v mapách a koláčových grafech).
Kvůli čemu jste se rozhodl pro dráhu vědce a přednášejícího na vysoké škole a pro britskou veřejnou správu jako předmět výzkumu?
Na vysoké škole se u mě rozvinula vášeň pro větší poznání toho, díky čemu svět „šlape“ – jak mohou politici provádět změny a proč se občas rozhodují tak strašně. Byl jsem nepolitický, nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany a rád jsem se zvnějšku díval na to, o čem a proč se různé partaje dohadují. Taky mě vždycky zajímalo využívání moci a vůdcovství: co to je, kdo to provádí a jak to funguje v organizacích, institucích a ve společnosti. Hodně si čtu o sportu a o psychologii práce a baví mě srovnávat teorii s praxí, jak ji vidíme (nebo nevidíme) v politice. Stále mě znepokojují velké trendy v současné politice a svou práci vidím jako střípek pro širší porozumění tomu, proč se ve společnosti věci tak kazí.
Když v minulosti opustily evropské společenství některé regiony, například Grónsko nebo Alžírsko, myslíte, že by se Velká Británie mohla od nich nějak poučit?
Brexit je tak odlišný, že se nedomnívám, že by poučení se z oněch minulých odchodů bylo možné, ba dokonce žádoucí. To není argument pro britskou výlučnost, spíš pro to, že národ o velikosti Velké Británie (v mnoha ohledech budoucího „konkurenta“ EU) s tím přináší celou řadu „ďábelských“ změn v politice: je jasné, že se ta rozhodnutí provedla zkratkovitě, velmi rychle a bez posouzení cílové strategie, alespoň na straně Velké Británie. To hlavní, co si Velká Británie může odnést, je to, že ve vyjednávání existují dvě strany a že pokud nerozumíte tomu, jak EU funguje, je nepravděpodobné, že byste uhájili své vlastní zájmy nebo se vcítili do svého vyjednávacího partnera, abyste dospěli k nějakému rozhodnutí.
Jaké diskurzivní strategie (strategie, které mají za cíl podpořit to, co má mluvčí na mysli) používají ti, kteří propagují odchod s dohodou i bez ní? Mají ty strategie něco společného, i když se jejich cíle liší?
To je široká otázka. U těch, kteří podporují dohodu, to spočívá v tom, že prohlašují, že by se „měl brexit dodělat“. Pravda je taková, že k tomu nikdy nedojde: Proč vlastně hlasovali proti dohodě Theresy May, když se dá o ní říct, že byla lepší než dohoda Borise Johnsona? Sám Johnson hlasoval proti May a potom vyjednal horší dohodu, čímž naznačil, že ani tak nezáleželo na dohodě jako na tom, kdo ji vyjednal. U těch, kteří jsou pro odchod bez dohody, to spočívá ve „svobodě“ (kterou nikdy nedefinovali) a suverenitě, čímž by se přeměnil obchod mezi Velkou Británií a EU na způsob Světové obchodní organizace. Nejsem si však jistý, jestli všichni tuší, co to znamená – jinými slovy, „na způsob Světové obchodní organizace“ je zástupná řečnická figura, která prostě znamená „nebudeme v EU“, což postačuje bez ohledu na hospodářský či jiný negativní výsledek.
Jaký dopad by měl brexit na postižené lidi ve Velké Británii?
Na tuto oblast nejsem expertem. Suverenita v sociální sféře obecně leží na britských vládách, ačkoliv EU udělala hodně pro to, aby zviditelnila a ochránila všechna možná práva (reputace, kterou ničí neschopnost zasáhnout v Maďarsku, kde vládne Orbán). Postižení lidé se ve Velké Británii obecně potýkají s diskriminací v přístupu ke vzdělávání, pracovních příležitostech a tak dále, což od roku 2010 nerovnoměrně ovlivňují škrty ve státním rozpočtu. Brexit to pravděpodobně zhorší, protože peněz bude méně a mezi vládní priority se nikdy neřadí tyto menšiny. Tvorba vládní politiky spočívá v hromadě ableistických domněnek.
A jaký dopad by měl brexit na vědu a výzkum?
Ovlivní to negativně britskou vědu a výzkum tím, že přijdeme o akademiky ze zahraničí, takže už nebudeme atraktivním studijním místem pro ty nejlepší, a tím, že odepřeme britským akademikům přístup k financování výzkumu ze strany EU a k jiným zdrojům. Velká Británie se stává nehostinným místem pro všechny možné lidi ve společnosti, místem, kde jsou rasové předsudky na vzestupu a kde bují nálady proti „imigrantům“. Není to prostředí, v němž bych chtěl studovat či pracovat, pokud bych z Velké Británie nepocházel. Vlastně se teď stydím za to, že jsem Britem.
V roce 2018 jste hovořil na konferenci Ableism in Academia na University College v Londýně. Zmínil jste, že jste nedokázal přečíst některé mapy a diagramy a že jste málokdy dostal odpověď, když jste tuto skutečnost oznámil těm, kteří je vytvořili. Změnilo se od té doby něco?
Od doby, co jsem hovořil na konferenci, se nezměnilo nic. Zde je stupnice reakcí (sestupně od nejméně urážlivé po nejurážlivější), jež dostávám, když to sdělím lidem, kteří vytvářejí mapy a tabulky, jež jsou špatně navržené pro barvoslepé; jde o adaptaci z plánované kapitoly (v publikaci Ableism in Academia, editované Nicole Brown a s plánovaným vydáním od University College London Press):
- mlčení (nejčastější);
- „Použijte aplikaci“ (technologické řešení);
- „Mohu vám poslat data, abyste si to udělal sám“ (řešení „udělej si sám“);
- „Řekněte si někomu o pomoc“ (infantilizující diskurz);
- „Ale takhle se to dělalo vždycky“ (závislost na historickém vývoji);
- „Většina to vidí, mlč“ (nedostatek empatie);
- „Když vidíte červenou a zelenou, nejste barvoslepý, více se soustřeďte“ (popírání nepochopením);
- „Nevnucujte volbu svého životního stylu ostatním“ (popření opřené o nepochopení a předsudky);
- „Měli by tě postavit ke zdi a zastřelit kvůli genetické vadě“ (trollování na internetu od bílých šovinistů).
Také jste zmínil, že jste si vybral kvalitativní výzkum, protože, zjednodušeně řečeno, kvalitativní výzkumníci nemusí pracovat s barevnými schématy. Jaké kroky si myslíte, že by měly být podniknuty, aby byl kvantitativní výzkum přístupnější barvoslepým lidem? Je úplná přístupnost vůbec možná?
Úplná přístupnost pro barvoslepé je naprosto možná: při takovém přístupu platí jednoduché pravidlo: Neopírejte se pouze o barvu, když máte předat informace. Používejte symboly, tvary, textury a tak dále, aby se barvoslepá osoba mohla podívat, co stojí za různými částmi mapy/tabulky/grafu nezávisle na barvě. Je nezbytná lepší osvěta pro všechny lidi na školách: o tom, co je to barvoslepost, jak se projevuje při učení a co se dá zlepšit, aby se vyhovělo barvoslepým. Vlastně je to něco, co by mě zajímalo dělat.
Nakonec se zeptám: Budou publikovány vaše knihy nebo články, které by si mohli přečíst i laici a které by se jim mohly líbit?
Ve své práci nepoužívám moc vědeckého žargonu, a tak doufám, že většina toho je přístupná. Píšu knihy a výzkumné články spolu s hromadou blogových příspěvků pro běžného čtenáře. Příklad mé práce, která se zabývá něčím z českého umění v Evropské unii, je na: http://nottspolitics.org/2017/04/03/brexit-britains-identity-as-europes-empty-space/; co se týče obecného přehledu komplikovaného vztahu Británie a EU, najdete ho na: https://blogs.lse.ac.uk/brexit/2019/04/04/the-real-meaning-of-global-britain-a-great-escape-from-the-eu/. Píšu tweety o brexitu a barvosleposti z účtu @oliver_daddow.
Foto: archiv Olivera Daddowa
