Pod diagnózou roztroušená skleróza jsem si uměla představit ledacos, ale zadrhávání v řeči mě „drobet“ překvapilo.
Mluvím, mluvím a najednou okno, které nejde otevřít. Nevzpomenu si na slovo, nebo se v půlce věty totálně zadrhnu. Jak věta pokračuje, co jsem chtěla vlastně říct? Nemám tušení.
Rodina je už zvyklá a doplňují slova zcela automaticky. Naštěstí se to nestává každý den, ale poslední dny je to vyloženě mňamka. Nu, tisková mluvčí už asi nebudu.
Cítím u toho prapodivnou kombinaci bezmoci a divného klidu. Bezmoc z čekání na Godota, kdy si zase vzpomenu. Klid vychází z mé povahy těžkého flegmatika a nezdolného „urputňáka“ za každých okolností. Vzájemně se to vylučuje, ale to jsem prostě já. Když si něco umanu, jedu rovnou k cíli. Sice to nevyjde vždycky, ale už samotná cesta stojí za to. Občas si na ni nabiju ústa (jemně napsáno), ale to k životu patří.
Co provádím s mým nechtěným zadrháváním a zapomínáním slov? Bude to znít banálně, ale ve velkém nahlas čtu. Doma si čteme pravidelně před spaním a já si sama předčítám během dne. Celý náš byt je jedna velká knihovna. Podle počtu záseků při čtení poznám zcela spolehlivě, jak na tom ten den jsem. Někdy je jen jeden zásek v kapitole, jindy je celá stránka plná tichých míst. Nezastírám, občas to obrečím. Jednu dobu nešlo číst vůbec, tak jsem se zařekla, že na to půjdu pomalu (ale systematicky). Začínala jsem od pohádek pro malé děti, pak hurá na četbu pro puberťáky. Následovaly noviny, klasická beletrie a teď už můžu číst složité (nejen) teologické texty. Když mám delší pauzu od čtení, automaticky se zhorší i řeč. Aktuálně se snažím číst alespoň dvě a půl hodiny denně.
Kromě čtení cvičím řeč a paměť všemi možnými způsoby. Pravidelně „týrám“ své okolí pexesem, puzzlem a jinými hrami procvičujícími mozek. Nevídaným životním krokem bylo dobrovolné hraní deskovek, které jsem jako dítě nesnášela (vždycky to byla nuda na druhou). Asi začnu věřit na karmu, teď deskovky aktivně vyhledávám. Když hraní her začalo pomáhat, překonala jsem meganechuť a pustila se do nich naplno. I scifi se může stát realitou…
Dalším velkým pomocníkem je spánek. Na vysokých školách jsem toho moc nenaspala a drtila se moudra. Jo, jo, pykám v tomhle za hříchy mládí. Když jsem vyspaná – mluvím líp, chodím líp, chápu líp. Když se nedospím, patřím mezi zombíky a mluvím s nechtěnými pauzami a záseky v každé větě. Z těchto důvodů jsem se naučila vstávat ve stejnou dobu. S chozením spát v jednotnou dobu pořád bojuju. Když ono večer mi to myslí nejvíc a udělám víc práce doma… Jo, blbý důvod, druhý den jsem jak po spláchnutí do záchodu. Předsevzetí do dalších dnů – chodit spát nejpozději v jednu.
Po nějaké době jsem si uvědomila, že se roztroušená skleróza naplno rozjela po dostudování vysokých škol. Pauza od nových informací ve velkém a bum. Z toho plynulo i mé rozhodnutí pokračovat dál ve vzdělávání. Nejdříve jsem tenhle možná vtipný plán probrala v Centru kognitivních poruch, kam taky docházím. Prý to můžu alespoň zkusit a já to nepřekvapivě zkusila. Každý rok něco nového, kde musím nejen hodně číst, ale o to víc si pamatovat.
Podtrhnuto a sečteno – čtení, hry, spánek, vzdělávání. Moje každodenní aktivity.
Jestli něco roztroušená skleróza naučila, tak jít (kulhat) dál. Snažím se, makám na sobě fyzicky i duševně. Hodit do všeho vidle a utéct? To nebude můj styl.
Foto: Pixabay
