Miluju naši kočku. Jestli ona mě, se neptám, bojím se, že by mi odpověděla. Jenže se nemůžu zbavit dojmu, že je v mnoha věcech dál, než kdy budu já. Vlastně jí její filozofii trochu závidím.
Dokáže na sebe beze zbytku strhnout pozornost. Ta, když přijde, umí kráčet, stát i sedět tak, že se to nedá přehlídnout. To teda s obrnou zvládám taky, ale většině přítomných je hloupý to přiznat, kdežto kočka na reakci vysloveně čeká. Čeká, než si jí všimnu, aby mě mohla buď ostentativně ignorovat, nebo mě donutit dělat divný věci.
Třeba drbat ji v jogínských pozicích; kolikrát visím způsobem, co ze židle dělá spíš trakční lůžko. Ona totiž výš nepůjde, ale já k zemi jo, to je snad jasný. A to ještě začne u chodidel, čili v dosahu, a v návalu slasti nebo hravosti se postupně sune pod židli a další nábytek, takže mám najednou ruce tam, kam se je už roky marně snaží dostat můj fyzioterapeut. A madam leží, kouká, vrní, a v čem že je problém, vzpomeň na Saxanu a drbej!
Navíc je to jedinej tvor, co zvládne bobtnat zároveň do výšky i do šířky. V podobném stavu jsem kdysi viděla svého muže, když jsem si spletla hokej s fotbalem, ale ten si přitom nelehá na klávesnici ani na noviny, do knihy, do tašky nebo na koš s prádlem. Kočka klidně, neb se usnesla, že je její čas a že mám okamžitě přestat s tím, co dělám, a jít ji šimrat, krmit, pouštět ven nebo jí danou věc logicky zcela přenechat a vysublimovat. Jestli se u nás někdo zasloužil o digitalizaci, tak ona, displej telefonu ji kupodivu zatím neláká.
Taky je eko. Hračka ze zverimexu ji netankuje, zato papírová koule ji dostane do tranzu. Není nad to ji sledovat, jak rotuje, přešlapuje a pokouší se napasovat třeba do krabice od čaje. Když se kouli podaří vměstnat do kvádru, obal dostane kónickej tvar a v některých místech z něj přetejkají tlapky, ocas a hlavička s výrazem zároveň vítězoslavným i lehce neurotickým. Css, já to viděla první, klidně se směj, jsem božská!
Jojo, ve vystlaným pelíšku je všechno, až na kočku, která trůní v něčem o dvě čísla menším, co se rozpadlo už před deseti dny až lety. My jí podstrojujeme, podestýláme a hýčkáme a ona se pak rozplácne na překližku se zbytkem šmirglpapíru s tichou výčitkou, proč jsme ji do kumbálu nepustili dřív. V tomhle mi připomíná bydlení v jedna plus okno, ale nebýt toho, neuměla bych sedět na parapetu nebo výslužku rovnat už z předsíně, abych vůbec mohla vstoupit.
Kočka je hlavně mistr v tom, jak si dělat dobře. Nikomu nepodlejzá, její blaho je přitom v zájmu všech zúčastněných. Nikdo se nepídí, proč co dělá, kde má rezervy a kde se vidí za pět let. Bude venku, v kuchyni, v kumbálu nebo v posteli, jak jí to vyjde. Bude, jaká bude, ber, nebo nech být. Přistihla jsem ji, jak leží zadečkem návštěvě v klíně, packy k tomu položené na nejbližším topení a nasává tak teplo z několika zdrojů a konců zároveň. Dala multitaskingu glanc s trochou něhy navrch. A podklad seděl štronzo, poctěn tím, že je podkladem, až ho nohy brněly.
Teprve s kočkou pro mě sen být velký zvíře dostal ten správnej šmrnc. A hloubku.
Foto: Pixabay
