Nabídnout levnější a důstojnější bydlení lidem, kteří na něj kvůli předsudkům, legislativě a šmejdům v obchodu s chudobou nedosáhnou. Smysluplně využít vlastní nemovitost nebo finanční prostředky. Dělat něco, co má prokazatelné výsledky a co se dotýká všech. Fond dostupného bydlení se vyplatí neminout z mnoha důvodů. Stojí za ním kardiolog pražského IKEM a autor řady článků a publikací Jan Beneš, který je spolu s manželkou Evou nakažlivě přímý a spontánní. Oba se zajímají o veřejné dění a dělají věci nekomplikovaně a s přehledem. Možná proto jich zvládají tolik.
J: Tak to jste velká idealistka. (Jan se usmívá) Ve městech a obcích je to o lidech, o tom, kdo konkrétně sedí v sociálním odboru nebo na úřadě a jestli má chuť se tím zabývat. Na úrovni státu totiž vůle k řešení úplně chybí. Vemte si, že zákon o sociálním bydlení se připravuje snad deset let a pořád není hotový, jeden zákon!
E: Přitom stát tím neuvěřitelně tratí. Kdyby začal bydlením, tak jednak nemusí platit ubytovny a zároveň získá daňové poplatníky. Obráceně to nikdy nepůjde.
A on někdo tvrdí, že jo?
J: Ano, to je mentalita současných vládních stran. Pokud nemáte kde bydlet, tak koukejte splnit tyhle a tyhle podmínky (pracovat, vaše děti chodit do školy a podobně) a pak zvážíme, že vám možná dáme nějaký byt. Jenže když vás v noci vyhánějí potkani a ve dne štěnice, těžko budete vůbec nějak fungovat…
E: Že politici neřeší to lidské hledisko, dejme tomu, ale oni neberou v potaz ani ty peníze. Radši dají dvacet tisíc za pofidérní ubytovnu nebo podřadné byty, než aby investovali nebo jinak podpořili slušné nájemní bydlení třeba za osm.
J: Takhle se bohužel dají ty prostředky ze státu legálně odčerpávat a rejžovat na tom. Ve finále jsou to asi jednotky miliard, v porovnání třeba s důchody relativně malá položka. Ale v absolutních číslech je to pořád slušná suma a může se přece hodit.
To se neposlouchá zrovna snadno, vždyť je to absurdní.
E: Mě ta nechuť něco dělat hodně překvapila tady u nás na čtyřce, kde jsem shodou okolností v komisi pro pohledávky. Jako městská část máme k dispozici dvacet sociálních bytů, na které jsou ale odhlasované tři kauce. A dál je tu dvě stě čtyřicet dva městských bytů, co už pět let leží ladem, protože se údajně musí rekonstruovat. Asi vadí, že mají umakartová jádra.
J: Přitom my byty ve Fondu taky pronajímáme před rekonstrukcí. Většinou je při výměně nájemníků stačí jen vymalovat.
E: I kdyby nějaké z nich byly v havarijním a neobyvatelném stavu, je to jen zlomek, maximálně deset procent. Ve zbytku už dávno mohl někdo bydlet a právě třeba dávkami na bydlení postupně mořit náklady na provoz a opravy. Nabízeli jsme, že poskytneme zadarmo know-how nebo že se dokonce o chod a administrativu kompletně postaráme, vytipujeme nájemníky a budeme s nimi rovnou řešit případné problémy, že zkrátka na městskou část budeme posílat jen ten nájem. Prý to nejde. Tak k čemu ty městské byty vůbec máme?
Když se řekne sociální byt nebo sociální případ, má to, byť neprávem, určitou pachuť. Narážíte při hledání bytů na nevraživost makléřů nebo sousedů? Musíte dělat nějakou osvětu?
J: Za dobu fungování Fondu se nám stalo jednou, že nám makléř velmi slušně řekl, že nám byt pro naše účely neprodá, protože si majitel hlídá vztahy mezi nájemníky. Osvětu nebo varování neděláme, není proč, obvykle si to sedne samo. Ve vysokých panelových domech hlavně ze začátku funguje určitá předpojatost, sousedi nám volají a stěžují si na nájemníka, který tam tou dobou ani není. Jenže je Rom…
E: Zásadní problémy jsme nikdy řešit nemuseli, když nepočítám takový evergreen, kdy si maminka samoživitelka přivede nového partnera, obvykle ještě horšího, než byl ten předtím. Nemyslím to nijak zle, ale když se pak musí starat ona o něj a řešit, že opilý vysklil nebo prokopnul dveře, tak si opravdu nepomohla. Přitom se už při převzetí bydlení vehementně zajímá, jestli si tam toho nového chlapa může vzít.
Museli jste někdy nějakého nájemníka vystěhovat? A platí všichni včas?
J: Jednoho nájemníka vystěhovala přímo sociálka a jedna nájemnice odešla sama. Jinak se nám moc nemění. Při nastěhování je nejdůležitější, aby zůstali v kontaktu a spolupracovali. Občas totiž na nějakou schůzku nepřijdou, protože mají dojem, že už dál nic nepotřebují, přitom stěhováním jejich šance teprve začíná.
E: V krajním případě můžeme navrhnout ukončit nebo neprodloužit smlouvu, ale to jsme udělali snad jednou a hned to zafungovalo.
J: A pokud jde o nájmy, to vám můžu říct přesně. (Jan chvilku hledá v počítači) Podle tabulky nájmů a záloh za dobu Fondu měl být příjem milion šest set tisíc korun a vypadá to, že nedobudeme třicet šest tisíc, takže úspěšnost ve výběru nájmů je devadesát osm procent.
Překvapilo vás to číslo?
J: Možná překvapilo na našem Facebooku, kde jsem dělal anketu. (Jan se usmívá)
E: Osvědčilo se nám řešit věci hned, nerozumím tomu, proč se to ještě někde na úřadech dělá jinak. Někdo vám nezaplatí a vy půl roku nereagujete a čekáte? Přece když vidím, že nepřišla platba, tak zkrátka ten, kdo to má na starosti, bere telefon a zjišťuje, co se přesně stalo, zabere to půl minuty. Pořád asi převládá pocit, že když je to erární, tak to nikoho nebolí, nikdo se starat nechce.
Není to tím, že na úřadech není dost lidí?
J: Dost lidí nemají většinou ti sociální pracovníci. V ideálním případě by měli mít na starosti tak dvacet klientů a oni jich mají klidně přes osmdesát. Je fajn, že můžou spolupracovat s neziskovkami jako je Člověk v tísni, Armáda spásy a mnohé další, ale i tak tam musí být na začátku člověk, co to dělat chce, co ho to baví.
E: Správu bytů ale řeší někdo jiný pověřený, to už je otázka dělby rolí.
J: Nájmy jsou fakt jedna tabulka, je to primitivní. U nás ve Fondu je hodně práce při koupi bytu, předávce a uzavírání smluv, ale už to máme organizované a postup je víceméně pořád stejný. Mě vyúčtování taky dvakrát nebaví, ale nakonec je to zaplaceno, náklady, rozdíl a hotovo. Občas je potřeba potvrzení o zaplacení nájmu kvůli dávkám, to možná taky chvilku zabere, ale samotná správa je jednoduchá. To na sítích a na e-mailu strávím času mnohem víc.
Píšou vám lidi o bydlení často?
J: Ano, denně máme tak tři žádosti. A opravdu nemůžeme vyhovět, ne takhle. Kromě jediné výjimky. Jedné paní, která nám na stránky napsala, jak nám fandí, i když by sama zrovna potřebovala, jsme bydlení nakonec nabídli, ale tam se sešlo víc věcí. Teoreticky bychom totiž mohli obejít místa typu Hlavní nádraží, ale pro nás je stěžejní doporučení těch, kteří s lidmi v bytové nouzi přímo pracují a znají jejich možnosti a motivaci. Vědí, zda například nemají sklon k násilí nebo k závislosti na alkoholu, což je pro nás jasná stopka, na rozdíl od věku, etnicity nebo exekucí, které na překážku nejsou.
Jak tedy vybíráte nájemníky?
E: Většinou dostaneme stručné shrnutí nebo životopisy tří vytipovaných klientů Člověka v tísni, těch, u kterých je šance, že jim opravdu můžeme pomoct. Všichni mají velmi pohnuté osudy a vybrat z nich jednoho je nervydrásající.
J: Nakonec se ale se správní radou všichni k jednomu přikloníme, nepamatuju se, že by to někdy bylo třeba půl na půl. Kdyby se někdy něco semlelo, aspoň nikdo nemůže říct, že to říkal. (Jan se usmívá) Na nákup bytu je nutný souhlas správní rady, na management a běžný provoz už ne.
Zůstáváte s nájemníky v osobním kontaktu, máte bližší vztahy?
E: To ne, to by ani nešlo.
Jak Fond funguje
Co stálo za vznikem Fondu, jak to všechno začalo?
J: Mě vždycky téma bydlení nějakým způsobem zajímalo. Ne že bych byl zrovna realiťák, ale kdysi jsem pronajímal a díky tomu tuším, co a jak. V dnešní době je tahle problematika víc akcentovaná a stále plná paradoxů. V čím horší situaci totiž jste, tím nedostupnější a dražší pro vás bydlení nakonec je. Když máte hodně peněz, koupíte si nemovitost hotově, nebo jestli máte aspoň dobrou práci, tak si něco pořídíte na hypotéku. Když nemáte ani na to, nejspíš budete v nájemním bydlení. Jenže pokud jste k tomu v nějakém průšvihu, třeba v osobních problémech a v exekuci, na slušný podnájem kvůli podmínkám nebo kauci nedosáhnete a musíte jít do předraženého a často dost hrozného bydlení na ubytovně nebo v holobytě.
Takže vás napadlo spojit osobní investici se specifickou formou pomoci. Nakolik to bylo riskantní?
E: V té době byla cena za byt v Ústeckém kraji třikrát až čtyřikrát nižší než dneska, takže kdyby to nevyšlo, tolik by nás to nebolelo.
J: Nešlo nám o to na tom vydělat nebo vlastní peníze nějak zázračně zhodnotit, spíš nás zajímalo, jestli je vůbec možné to takhle dělat. Vybírali jsme byt před rekonstrukcí v technicky slušném stavu, v běžné zástavbě a nájemníka nám doporučil Člověk v tísni. To se osvědčilo, proto jsme se časem spojili s Platformou pro sociální bydlení a nechali si udělat právní analýzu, jakou konkrétní formu zvolit, abychom nemuseli skončit našimi dvěma koupenými byty, měli vratné peníze a mohli zapojit i ostatní. Zapsaný ústav se ukázal jako nejlépe průchodný model, a tak před skoro třemi lety oficiálně vznikl Fond dostupného bydlení.
Jak se daří Fondu teď?
J: Aktuálně máme dvacet dva bytů včetně partnerských, na katastru je bytů Fondu napsaných deset.
Takže se na vás může obrátit i někdo, kdo byt už má, komu se myšlenka Fondu líbí a kdo nechá hledání nájemníka a správu bytu na vás?
J: Přesně tak. Ale hlavní model je pořád ten, že peníze, které Fondu pošlete, vám v průběhu třiceti let splácíme úročené třemi procenty. Třicet let proto, že prostředky získáváme z nájmů a tři procenta byla v době vzniku lákavá, protože spořící účty tehdy měly sazbu možná tak jeden a půl. Dneska šesti a více procentům konkurovat nemůžeme a možná nemáme fázi rychlého růstu, ale s tím jsme ani nepočítali.
Ani když jste v jiném rozhovoru uvedl, že byste do pěti let chtěli mít ve Fondu několik stovek až tisícovek bytů?
J: Kdybychom řekli, že chceme bytů deset, tak je to nezajímavé, musíme dělat trochu PR. (Jan se usmívá) Navíc to možné je, když nebudeme dělat věci jenom my a na koleni. Chystáme se hledat fundraisera, zároveň se snažíme získat strategického partnera, který by naši činnost podpořil darem nebo klidně půjčkou, ale nějak se nevejdeme do kolonek.
Jak to myslíte?
J: Třeba na Zonky máme smůlu, protože nejsme fyzická osoba. Na běžné hypotéky taky nedosáhneme, protože Fond negeneruje příjem z výplat, ale z nájmů. Přitom máme byty, kterými bychom mohli ručit, ty tam takhle jenom leží, ale to by banky musely být v podmínkách flexibilnější. Možná nám podráží nohy to, že jsme neziskovka a nemáme ta správná a obvyklá korporátní razítka. Zároveň jsme žádali o dotaci z IROP, ale ta nám ztroskotala na tom, že nemáme pětiletou anamnézu a vypadá to, že se tady z toho budgetu bude až osmdesát procent vracet, protože se nikdo nepřihlásil.
E: Takže sice je krize bydlení, ale reálně to kolikrát brzdí ta administrativa nebo nechuť se na to podívat z širší perspektivy. Začít něco dělat trochu jinak, pro lidi, víc napřímo, ne tak komplikovaně.
J: I proto máme ve Fondu věci nastavené co nejjednodušeji. Nabízené částky mají být násobky desítek tisíc korun, aby se to dobře počítalo, smlouvy běží vždy od ledna a dají se uzavřít během chvilky online. Dárcům vystavíme potvrzení o daru, zapojit se dá i prostým sdílením nebo přes givt.cz.
Máte čtyři děti a oba jste velmi vytížení, jak se vám daří kloubit činnost pro Fond s profesním a rodinným životem?
J: Což o to, já jsem pracovně zavalený hlavně věcmi, co s medicínou nesouvisejí, jako jsou granty, články, přednášky, pořád nějaké lhůty pro něco. Proti tomu jsou služby skoro okrajová věc. Snažím se tolik nesedět u počítače, ale někdy to prostě jinak nejde.
E: Já jsem teď doma s malým, ale předtím jsem dělala na půl úvazku, což byl klasicky maskovaný skoro celý. Kvůli práci v zastupitelstvu se občas navalí věci, co je třeba urgentně řešit, a nárazově moc nestíhám, ale není to tak pořád.
J: Naše větší děti chodí do školy, jsou i celkem čistě oblečené a z kroužků se vracejí živé… (Jan se usmívá)
Co vás na práci ve Fondu těší?
E: Je to něco, co má hmatatelný výsledek.
J: Jo, na tom je kouzelné, že to do jisté míry funguje samo. Tím nechci nijak opomíjet spolupráci s neziskovkami a sociálkami, která třeba přímo v Mostě funguje opravdu skvěle, protože to tam lidi berou fakt za své.
Co byste si pro Fond do budoucna přáli? Máte nějaký cíl, něco, o čem si říkáte, že by bylo fajn?
E: My si takhle neříkáme nic…
J: Myslíte kromě pár milionů, za které by se dal udělat jiný region? Mně by se líbilo, kdyby se o agendu staral někdo jiný, kdo by za to byl i placený, abych se já mohl potkávat s prodejci a domlouvat, co, kde a za kolik koupíme.
E: Mě by bavilo, kdyby se model povedlo rozšířit tak, aby to fungovalo i na městských částech a úředníky to těšilo, chtěla bych byty opravdu dostat mezi lidi. Pořád mi to nepřijde tak složité a drahé, jak se někteří rádi tváří.
Foto: archiv rodiny Benešových & Pixabay
