Představte si, že jste na nějaké společenské akci, kterou proplouváte v rytmu nezávazné konverzace, když tu najednou hladký průběh naruší kaz ve vzoru. Ne zcela patřičně vypadající, ne zcela běžně chovající se člověk. Možná vámi projede pocit trapnosti, opovržení, možná ucedíte pár poznámek, pozdvihnete obočí a zasmějete se. Ostatně, kdo si ze školy nepamatuje nějakého toho podivína a outsidera, že?
Mně se zapomíná těžko, hlavně proto, že jsem tím outsiderem nikdy nepřestala být. Dlouho jsem nerozuměla, proč by někdo měl mít legraci z odlišnosti a proč by se měl odlišnosti taky bát. Když se mě někdo pokoušel tak trochu štvát proti jiným outsiderům, bylo mi divně a nechápala jsem důvody, které byly předkládány jako ospravedlnění pro útok a šikanu. Být a nechat žít, však co já vím o tom, jaká vlastnost nebo projev je dobrý, to ukážou okolnosti a čas. Asi je jasné, že jsem naivní a uniká mi spousta toho, jak lidé fungují, vnímají a přemýšlí.
Když máte handicap, fungujete v něčem jinak než většina, a nezvládáte to, co zvládá většina. Někdy je handicap přednost, kterou současná společnost nedokáže rozeznat. Někdy je to omezení schopností v určité oblasti. Tak jako tak to z vás nedělá podčlověka. Co zůstává, že při vší snaze nedokážete plnit požadavky kladené na takzvaně normální, zdravou populaci. Jako kdyby to samo o sobě nestačilo, dostanete ještě nenormálně nezdravý bonus v podobě stigmatizace, předsudků, odsudků a pošklebování. Asi je třeba se vymezit, aby to od vás nikdo nechytil. Snad je to nějaký primitivní instinkt, jak dát najevo svou fitness.
Myslím, že stigmatizace kvůli handicapu je v mnoha ohledech horší než samotný handicap. Už proto, že vyrůstá z určité široce sdílené představy o lidech se znevýhodněním čili je brzdou pokroku a hledání systémového řešení.
I politici jsou jen lidé a dokud se jich něco přímo netýká, vystačí si s předporozuměním a populismem. Jako člověk s handicapem víc a víc čelíte pocitu, že jste nedostatečně produktivní člen společnosti, jste tu tak nějak navíc, a ne zcela žádoucí. Zatímco k těm, kteří kvůli vykořisťování druhých mají jachty a soukromá letadla, velká část společnosti vzhlíží, i když je jimi poškozovaná mnohem více, než kdy bude všemi handicapovanými dohromady. Zranitelní se stávají zranitelnějšími a nedotknutelní nedotknutelnějšími. Má to takto být, chceme to tak? Mají vztahy mezi lidmi stát na poměřování se a přepočítávání hodnoty lidského života na slávu a peníze?
Empatická společnost může stát jen na ramenou morálních obrů. A to jsou někdy ti podivíni, kteří se stávají terčem posměchu. Protože co vás nezabije, to vás posílí (a pokusí se vás to zabít příště). Zkuste s nimi při příští příležitosti prohodit pár slov a nebojte se nechat svoje staré dojmy o světě otřást v základech.
Ilustrační foto: Pixabay.com
