Špatně chodím. Přesně takhle to zvenku vypadá a přesně takhle to cizím lidem popisuju i já, protože latina i konkrétní stav neuronů stejně nikomu nic neřeknou.

Má to ale háček.

Ostatní pak nemají šajn, jak moc těžká pro mě chůze a pohyb v prostoru jsou, protože na to nevypadám. Říkají si, že mě možná něco bolí, táhne, nebo je to pro mě složitější, ale hodí si to tak někam na úroveň toho, když jim po sundání sádry špatně sroste noha, a pak o sobě při chůzi dává vědět. Čili jsou celkově obezřetnější, ve středu a v březnu jim je trochu blbě, ale jinak vlastně cajk. Časem si zvyknou a pustí to z hlavy. A když se budou snažit, možná to pak na pohled ani na došlap nikdo nepozná.

Nic takového mně s obrnou nehrozí. Nemůžu ji rozcvičit, přeprat a samou snahou se dopracovat k tomu, že na mě bude znát míň. A nemůžu si na ni zvyknout, protože pohyb je jednoduše pokaždý jinej, v jiném počasí, teplotě, na jiném povrchu, v jiných botách, s jiným pocitem. Těžko se to chápe, protože lidi bez obrny se pohybujou na autopilota, je jim víceméně jedno, kdy, kam, po čem a jak jdou. Mně ne. A protože na všechno z toho musím cíleně myslet, už roky prahnu po tom snažit se míň, ne víc, bez legrace.

A v tom si bohužel nerozumíme.

Podle hesla „všechno jde, když se chce“ mi totiž civilizace nenápadně podsouvá, že když na dlažbě, asfaltu, obrubníku nebo schodech přijdu o rovnováhu a o důstojnost, je to moje chyba, protože kdybych se víc snažila, nestalo by se mi to. Navíc prokazatelně nejsem na vozíku, nemám ani hůlky, ani berle, tak přece nemám problém, vždyť jenom špatně chodím.

No právě.

Špatně chodím a obvykle se v pohybu nebo vestoje i strašně bojím. Ne proto, že bych byla přecitlivělá a hloupá, ale protože nemám zkušenost, že se něco můžu naučit jednou provždy a pustit to z hlavy. Možná proto pak leccos v prostoru vnímám jako překážku nebo nebezpečí, pro moje tělo to totiž opravdu bariéra je. Kolikátá už?

Zamyslete se. Kdyby vám někdo vypnul autopilota, jak moc by vám to zamotalo hlavu a nohy? Žili byste dál v bludu, že přeprat se dá úplně všechno? A jak byste se překonávali, když byste neměli na čem stavět?

Špatně chodím, protože to líp neumím a umět ani nemůžu.

Zvykněte si na to, já taky musela.

Ilustrační foto: Pixabay.com

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ