Jasně, půjde o filmy, konkrétně o ty, kde má postava nějaké postižení. O čem jsou a pro koho? Zvládnou se na ně koukat děti? Pomůžou osvětě, nebo prokazují medvědí službu? Jak moc mají být realistické? Můžeme se jim smát? A vybavíme si vůbec víc filmů, než je zlatá trojice Forrest Gump, Rain Man a Nedotknutelní?
Napsat tenhle článek jsem se odhodlávala dlouho, ale odrazovalo mě to, že nechci podávat encyklopedické výčty ani zjednodušené seznamy. Jenže pak jsem v jednom týdnu pročítala manuál kanceláře ombudsmana o tom, jak mluvit s lidmi s handicapem a jak je případně prezentovat v médiích (za mě hlavně ne coby modly nebo naopak broučky odvedle). A zároveň jsem náhodou narazila na klasický americký poválečný film Nejlepší léta našeho života.
Srovnávat oskarovou žeň z roku 1947 s lejstry z roku 2020 nevypadá logicky, krom toho, že obojí asi stejně skončilo někomu na poličce. Jenže to, jak se ve filmu popasovali s návratem vojáků do běžného života, je fakt boží. Mladík se dvěma protézami tam není ani chudák, ani borec. S klidem se i s háky naučí zapalovat cigaretu, hrát na klavír nebo navlékat snubák. Ale když si před spaním „sundá ruce“, leccos ze sebeobsluhy už nedá a nesmějí se mu přibouchnout dveře, protože jinak je v pokoji v pasti. Svou milou o tom zpraví tak, že ji zkrátka do toho pokoje večer vezme. Žádné moudré monology ani přehnaná lítost, jen situace. A podobně je to i s ostatními protagonisty.
Oba počiny dělí přes sedmdesát let. Netuším, jestli si scenárista předtím procházel chytrou příručku a na nástěnku si dostatečně barevně vyznačil, že onen voják je především člověk. Jestli musel řešit, jak se o jeho stavu bude ve filmu mluvit, a vyškrtnout repliku, kdy má vojáka v hospodě místní ožrala naprosto nevhodně za digitálky. Každopádně to zafungovalo. Paradoxem je, že kdyby se film točil o pár dekád později, možná se scenárista rozhoduje dodnes. A musel by tam přidat jednoho černocha, svobodnou matku, kariéristku, dysgrafika a lesbičku. Přinejmenším.
BÝT JEDNODUŠE JINEJ
Odlišnost táhne, je živnou půdou filmu. Zaujme, donutí přemýšlet, vyvolá emoce, způsobí katarzi. Nebo by aspoň měla. Outsiderům se navíc skvěle fandí, dobře se s nimi dá identifikovat. Baví nás sledovat dynamiku pochopení a lidskosti nebo cestu hrdiny k vytčenému cíli (životní láska, vysněná profese, trofej, lepší vztah ke strýci, sestavení kladkostroje, výrobna domácích kdoulových marmelád).
V širším smyslu slova tak může být ve filmu handicapem všechno, pro co ještě nedozrála ta správná doba, čemu ostatní nerozumějí, čeho se bojí nebo co je třeba skrývat. Namátkou sexuální preference (seriál Andělé v Americe, Philadelphia, Stejná srdce), pohlavní identita a transgender (Dívka), zažité sportovní zvyklosti (Dangal), předsudky spojené s rasou, sociálním postavením a penězi (Americká krása, Crash), různá společenská tabu (sériál Soukromé pasti či Nevinné lži), závislosti (Kocour Bob), zneužívání (Spotlight), vyznání (Zapomenuté světlo), inteligence (Velký dar), či stárnutí (Babí léto, Stážista).
Ale já se chci zabývat handicapem ve spojitosti s lidským tělem (chronické diagnózy či postižení, stavy po úrazech, civilizační a smrtelné choroby, duševní poruchy a onemocnění a podobně). Duševní zdraví hrdinů se do děje promítá často a obvykle se prolíná s jinými tématy. To bychom tu ovšem byli dlouho, proto hodlám omrknout a cupovat zejména filmy s jinak postiženými hrdiny.
Dlužno dodat, že filmaři je také vcelku rádi využívají coby vedlejší či epizodní postavy, k dokreslení atmosféry, pro kýženou pointu. Neváhají ukázat ani prostředí ústavů a nemocnic (Requiem pro panenku, Přelet nad kukaččím hnízdem, Pojedeme k moři) a fobiemi nebo jinými poruchami, obtížemi či diagnózou klidně prošpikují i seriálovou postavu (Můj přítel Monk, Dr. House, Teorie velkého třesku, Perníkový táta).
VYMYSLET NEBO OBŠLEHNOUT ZE ŽIVOTA
Sázkou na jistotu je popustit uzdu fantazii, hrdinu si vymyslet a nechat ho nakonec se naplno projevit. Koneckonců, přehršel animáků i série s různými superhrdiny či čaroději a fantasy bytostmi nejsou v podstatě nic jiného (nemůžu sloužit, skončila jsem Supermanem). Podobně jako některé muzikály (Fantom opery) či další smyšlené pohádkové příběhy (Střihoruký Edward, Podivuhodný případ Benjamina Buttona). A určitě nejsou jenom pro děti (V hlavě), animací či zpracováním mohou mást. Tady si každý najde něco, ale chce to hledat. Lovit ve starších vodách by určitě měli ti, co nemusí supertriky, superdynamiku a superřev. V tomhle žánru se navíc dá dojímat nad tím, že rybička má zakrnělou ploutvičku, a nemusíme se přitom obávat, že jsme ji tím degradovali a nadto byli necitliví k želvám a mušlím.
Nebo na to pojďme obráceně, střihněme si životopisný snímek. I tohle je většinou trefa, díky tomu vznikly filmy jako Čistá duše, Frida, Ray, Králova řeč, Teorie všeho, Temple Grandinová nebo Božská Florence. Často se tak označují také filmy, kde se hlavní postava mihne i jako dítě, a ty, které jsou podle knižní předlohy nebo dílem podle skutečnosti. Nakolik mají být reálné a realistické, je na divákovi, točí se od všeho něco. Nicméně pokud mi už během sekvence pozornost opakovaně utíká k tomu, jak dokonale to kdo zahrál, příběhu podle mě něco chybí. Nepotřebuju dopodrobna servírovat ani bezmoc, ani bolest. Vím, že existují i tak. Chci odcházet s pocitem, že mi film něco dal nebo mě k něčemu inspiroval, ne že ve mně vyvolal pocity viny z toho, že já na tom takhle (zoufale) nejsem.
Moje levá noha: Profláknutý snímek o Chrisi Brownovi, který maluje, píše a tvoří, hádejte čím? Jasně, levou nohou. Jinak se velmi špatně hýbe i mluví, přesto je to paličák s mnohdy trefnými postřehy. Film má svou atmosféru, jde spíš o nenásilnou poctu jeho vnímavé mamince a prostředí, kde vyrůstal. Bude se líbit fandům peněz schovaných v plechovce, osobitých terapeutek („Můžu tě naučit říkat trhni si mnohem víc srozumitelně“) a matek, co zoufalstvím vezmou krumpáč a jdou kopat přístavek. Nepotěší konzumenty kaší, odpůrce chudoby, rozedřených palců a ty, podle nichž se na plátně nezamilovává, nekroutí a neslintá.
Život je úžasný: Festivalový kousek o Mateuszovi, kterého mají za zaostalého a neschopného komunikace. Sám se hýbe minimálně, nemluví, reaguje hlavně mimikou a mrkáním. Trvá 26 let, než lektorka v ústavu zjistí, že se Mateusz může domlouvat pomocí speciální sady obrázků. Snímek naláká na určité tempo, poetiku („Táta nebyl ani astronom, ani opravář, ani zločinec. Byl čaroděj.“) a nadhled („Bůh tě miluje, Mateuzsi.“ – „Hm, co by asi tak bylo, kdyby mě nenáviděl?“), ale pak se nejspíš v té doslovnosti trochu ztratíte, i když to skončí dobře. Bude se líbit otrlým studentům fyzioterapie a vyzobávačům silných scén. Není určen těm, co pláčou na dětských besídkách a chtějí, aby jim po filmu bylo rychle hezky. I s hojně opakovaným „Je dobře.“
Příběh Marie: Řeholní sestra Margarita si vymíní, že mezi neslyšící žačky přijme i neslyšící a nevidomou Marii, kterou by jinak její rodiče museli na konci 19. století dát do blázince. Vezme si do hlavy, že s ní naváže kontakt, naučí ji důvěřovat ostatním a komunikovat s nimi upraveným znakovým jazykem. Komorní film nevyznívá depresivně. Scény, v nichž se Marie setká s rodiči a „mluví“ nebo v nichž se s rukou před pusou učí, že život znamená dech a naopak, jsou jednoduše krásné („Bůh je kde? Vždyť se ho nemůžu dotknout.“). Bude se líbit těm, co fandí rozcuchaným divoženkám, a vědí, že trpělivost růže přináší. Nebude bavit ty, co nevěří tichu, životnímu poslání a kapesním nožíkům.
PORVAT SE S TÍM VŠÍM
Poměrně oblíbeným přístupem je se snažit s novou situací nějak popasovat (Čekej do tmy, Už zase skáču přes kaluže, Rain Man, Fany, Skafandr a motýl, Pořád jsem to já). Anebo pojmout handicap či nemoc jako příležitost, brát je jako demonstraci vnitřní síly, přizpůsobivosti, nalezení hodnot nebo nezvyklého podnikatelského záměru. I tyhle filmy bývají inspirovány skutečností, ale když se nepovedou, můžou nadělat dost škody. Jednak popírají to, že proces smiřování má svou posloupnost a vyžaduje čas, ale hlavně diagnózy prezentují jako něco konstantního, na čem je všechno jen zalité sluncem, a to jednou provždy.
Surfařka: Šestnáctileté Bethany, která surfování miluje tělem i duší, ukousne žralok ruku. Naučí se surfovat i tak, čímž inspiruje všechny kolem, milují ji fanoušci na celém světě. Účastní se celonárodních závodů a pro všechny je vítězka. Film má krom zjevného cíle spád a sem tam uvěřitelnou hlášku („Normálnost se přeceňuje.“ – „Ale lidi normálnost milují.“). Bude se líbit milovníkům reklam na sprchové gely a těm, co před televizí motivačně cvičí. Nepotěší vyznavače jiných než mořských hloubek.
Největší showman: Podnikatel, nebo hyena? P. T. Barnum a jeho muzeum/cirkus kuriozit. Pozor, z plátna na vás vyletí konfety! Postavy konverzují, jako by citovaly novinové titulky, tedy stručně a výstižně („Takhle mluví darebák.“ – „Showman, jen showman.“ ; „Ty úsměvy jsou falešné.“ – „Je jedno, co je vyvolává, radost je pravá.“ ; „Lidé trpí spíš malou fantazií než velkou.“ – „Každý něco předvádí.“). Pohoršit se nad tím nestihnete, tady se jen něco naťukne, vybarví, roztančí, rozprskne a jede se dál. Bude se líbit studentům marketingu, stepařům a všem, co chtějí soundtrack na běhání nebo luxování. Nepotěší ty, co si chtěli vytvořit názor, dále odpůrce radostných hesel, piruet a jízd na slonovi.
Kurz negativního myšlení: Vzpoura skupiny postižených lidí proti nucenému pozitivismu a fujtajbl pytlíku. Film prošpikovaný černým humorem nešetří nikoho. Dojde na vidličku ve stehně, pistoli u hlavy, sex na podlaze málem dvakrát, rozbité věci, soutěž, kdo je na tom hůř, i dlouho potlačovaný vztek („Jsem zvyklá stýkat se s normálními lidmi.“ – „Ale oni se už nechtějí stýkat s tebou.“ ; „Musím dělat jakoby nic, abych mu to ulehčila. Já jemu!“ ; „Oni si jen sedí a staráme se my.“). Užijou si ho všichni, kterým leze krkem přehnaná korektnost, a otráví ty, co lidem s postižením rádi dávají lízátka.
JE ČAS TO ZABALIT
Další úhel pohledu je sonda do mysli postiženého člověka, který by rád svůj život ukončil. Vzhledem k tomu, že obvykle bývá nepohyblivý, potřebuje k tomu asistenci jiných lidí. A máme hned zápletku jako hrom. Ovšem pokud se filmaři neurvou z řetězu a nerozhodnou se film napěchovat i všemi ostatními problémy světa (vztahy, alkoholismus, obětování se druhým), nezapomenou včas skončit s obsedantní touhou hrdiny být vyvenčen, zírat z okna nebo na hladinu, případně hladit rukou klasy obilí. A hlavně pokud dají postavě aspoň trochu uvěřitelné repliky a nedělají z ní nositele osvícených pravd. Nebaví mě, když mě z plátna někdo opakovaně důrazně vyzývá, abych si vážila toho, že můžu chodit nebo cítit vítr ve vlasech.
Čí je to vlastně život? Sochař Ken Harrison usiluje o to, aby ho propustili z nemocnice, kde je plně odkázaný na péči druhých, bez níž zemře. Film kombinuje humor i vážná témata, poetiku i sdělnost („To, že vás znervózňuje, že mi nemůžete pomoct, neznamená, že já jsem povinen brát sedativa.“ ; „Máte snižovat teplotu pacientů, a ne zvyšovat tlak sanitářů.“ ; „Krutí jsme tím, že mu bereme právo volby.“). Film sice není tak známý, ale v žánru patří na špici. Potěší citlivé a umělecké duše a zarmoutí ty, co jsou přesvědčeni, že zkusit se má všechno, i čtecí zařízení.
Hlas moře: Ramón je po nehodě na moři desítky let závislý na péči druhých, takže bez nich nemůže svůj život ani sám důstojně ukončit. Film nabízí náhled do rodinných, přátelských i milostných vazeb poznamenaných handicapem a ukazuje také společenské a politické klima stran eutanazie („Svoboda, která bere život, není svobodou.“ – „A život, který bere svobodu, není životem.“). Bude bavit milovníky snových obrazů a dějových odboček a nepotěší ty, co mají na film míň než 125 minut.
Než jsem tě poznala: Willovi se po nehodě jeho luxusem a sportem nadupaný život scvrkne na minimum, než mu do něj vtrhne Luise coby pečovatelka a snaží se ho rozveselit na maximum. Má na to půl roku, protože pak má on v plánu podstoupit eutanazii. Film potěší milovníky pestrobarevných módních kreací a těch, co pro zážitek potřebují střeštiprdlo, kavalíra a jejich vzájemné škádlení. Vyhnout by se mu měli alergici na pitvoření a na muže, co jsou na dně, protože to přece už řekli.
MY DVA, MY TŘI, BYLO NÁS PĚT
Pravděpodobně nejčastějším motivem je láska, jedinečné přátelství nebo prostá lidská sounáležitost (Bohem zapomenuté děti, Forrest Gump, Vesničko má středisková, Osamělost prvočísel). Tady se dá vybírat dle libosti, ale počítejte s tím, že nejspíš narazíte na variaci Pygmalionu. Paradoxem je, že valná většina novějších snímků ráda ukazuje člověka s handicapem jako někoho hodně bohatého. Má super dům, k ruce dost lidí, spoustu různých věcí (nadupanou knihovnu, sporťáky, přístup k moderní léčbě, běloskvoucí povlečení a opravdu velká okna), takže trochu rádobyreality a punku tam pak musí dotlačit sklenkou či jointem v ruce nebo s držkatým a ideálně ještě chudým ošetřovatelem. Když se to povede, máme trhák (Nedotknutelní 2011), ale jinak riskujeme jen špatně kamuflovanou harlequínku.
Život nikdy nekončí: Ona po nehodě hýbe jen hlavou, on ani tou ne, když se příliš napije. Ale protože potřebuje práci, začne o ni pečovat, jenže se občas neukáže. Oč míň je tu logiky, o to víc je tu postav a přání (zpívající masér, pomocnice na drogách, boxující černoška a kutálení v trávě). Bod aspoň za to, že pečující je on a nemohoucí ona. Film nadchne maskérky, co potřebují trefit krásku a zvíře. Zarmoutí ty, co si až doteď mysleli, že jediný povolený doping v práci je kofein.
Jmenuji se Sam: Sam je prý mentálně na úrovni sedmiletého dítěte, což mu podle úřadů znemožňuje řádně pečovat o jeho malou (zdravou) dcerku. Rozbíhá se soud o opatrovnictví, sled silných momentů i hlášek („Tati, bůh tě chtěl takhle, nebo to byla nehoda?“ ; „Potřebuju kafe. Velký a silný.“ – „Ale nejsilnější je to nejmenší.“) a hřejivého humoru klidně i do vlastních řad. Film si vychutnají všichni, co potřebují, aby měl Forrest Gump bráchu a svět se trošku zjednodušil. Nepotěší ty, kteří holdují právu a scenáristovi neodpustí, že takhle by se to stát nemohlo.
Hvězdy nám nepřály: Potkají se na svépomocné skupině mladých lidí s rakovinou a vědí, že brzy umřou („A proto nemám ani křečka.“). Musí zjistit, jak skončí jedna kniha, a vidět muzeum Anny Frankové. Taky se zamilovat, popichovat a házením vajec pomstít nespravedlnost. Film potěší milovníky glosujících hrdinů a nebude bavit ty, co špatně snášejí filmové proslovy na pohřbech.
ZACÍLIT, ZMIZET NEBO SE POMILOVAT
Další možností je dát postavě ve filmu nějaký jasný cíl. Handicap samotný tam de facto nemusí hrát stěžejní roli, přitom si ho nejspíš zapamatujete víc, než kdyby se o to scenáristé snažili jinak. Z tohoto ranku jsou také snímky, kde hrdinové vyrážejí na cestu nebo za sexem (Vůně ženy 1974, Hasta la vista!, Vincent jede k moři). Postoj postižených filmových postav k sexu je většinou dost schematický až naivní. Tedy buď zírá na prsa, sahá na prsa, vzpomíná na prsa nebo naopak poeticky vykresluje její obličej a má ji za své slunce, případně druhou polovičku odhání, aby nijak nestrádala. Filmy, které na to jdou jinak, tak mohou a priori nabídnout lidštější a uvěřitelnější hrdiny.
Čas probuzení: Na oddělení, kde jsou duchy připomínající pacienti po prodělané encefalitidě, nesmělý lékař zjistí, že si nezachovali jen reflexy. Prosadí tedy nasazení a testování speciálního léku a pacienti náhle ožijí. Jenže na jak dlouho? Film podle skutečné události má velkou sílu i sdělnost („Ne že by mi tiky tak vadily. Někdy dělají život zajímavějším, ačkoli nevím, jestli řídím já je, nebo ony mě. Ale vadí mi, že by přece vůbec neměly být.“). Uchvátí ty, co neztrácejí naději, a nepotěší ty, co nemusí roztržité vědce překračující zažité zvyklosti.
Co žere Gilberta Grapea: Gilbert se na maloměstě stará o dům i celou rodinu (dvě sestry, mentálně postiženého bratra a obézní matku). Nikdy by nedopustil, aby někomu z nich bylo nějak ublíženo, i kdyby to znamenalo dům nakonec podpálit. Tenhle kultovní kousek se tváří líně, ale ta vzájemnost a soudržnost je něčím vážně nakažlivá. Film nadchne fanoušky Johnyho Deppa a Leonarda di Capria a nepotěší vyznavače důmyslných zápletek a příznivce supermarketů.
Sezení: Mark je od narození ochrnutý a na plicním ventilátoru, bez kterého může být maximálně tři hodiny („Když jsem nahej, jsou kolem mě jen další oblečení lidé.“). Rád by se před čtyřicítkou pomiloval („Soulož by dokázala, že jsem dospělej.“), s čímž mu pomůže sexuální terapeutka. Divák se vše dozvídá z rozpravy mezi ním a knězem. Film je otevřený jak zobrazováním nahoty, tak terminologií a různými technikami, dojde i na hranu mezi prací a citem. Bude se líbit těm, co jim slovo penis taky zní jako divná zelenina, a vyhnout by se mu měli všichni, co potmě špitají „tam dole“.
ŽÍT SI PO SVÉM
Velmi zajímavé a většinou dost věrohodné jsou filmy, ve kterých se hrdinové snaží nějak osamostatnit nebo vymanit z toho, k čemu je podle ostatních handicap předurčuje. Jenže podobně jako v ostatních kategoriích můžou být dost ošemetné tím, že posilují předsudky a schematičnost, které se k danému postižení vážou. Scenáristi totiž obvykle jedou klasiku „Co si myslím, že si tenhle invalida myslí? V čem je tak asi největší potíž? Nechodí, takže chodit chce, hm“ a drama vytvářejí topornými dialogy o závislosti, obskakování a nemohoucnosti, případně o kontrastu mezi dřívějšími možnostmi a dnešním nic. Navíc diváci mají tendenci brát hrdinu s postižením jako reálného (všichni autisté jsou Rain Man, všichni tělesně postižení jsou vozíčkáři), i když se nedívají na dokument, ale na příběh. Z tohoto úhlu pohledu je tak volání po větší autenticitě a zároveň pestrosti filmových postav s postižením dost pochopitelné, stejně jako prosba o užívání patřičné terminologie (aspoň v propagačních materiálech). Nebo by možná stačilo zdůraznit, že film je jako naťuknutí většinou dobrej, ale pro osvětu je třeba jít dál než do kina.
Motýli jsou svobodní: Nevidomý Don poprvé bydlí sám a snaží se, aby to tak zůstalo („Podle matky je mi jedenáct a táhne mi na deset.“). Hned vedle něj bydlí svérázná Jill. Bude to láska? A co s ní udělá návštěva možná ne tak černobílé matky? Svižná konverzačka, příběh z hippie éry, co až do konce neztratí švih („Vodicího psa ne, mám vodicí matku.“ ; „Slepota mi nevadí tak jako reakce lidí. Kdyby se aspoň chovali přirozeně.“ ; „Mám si vymyslet příběh, nebo jsi dost chlap, abys to zvládl sám?“). Bude bavit milovníky filmů podle divadelních her a nepotěší příznivce bytového designu a ty, co se oblékají, aby nenastydli.
Uvnitř tančím: Rory je v ústavu jediný, kdo Michalovu mluvení bez problémů rozumí. Dva vozíčkáři, jeden hubatej, druhej spíš plachej, ale s dobrými konexemi. Najdou si spolu byt i hezkou pečovatelku, ale jen duhové to fakt není. Vydařený film plný humoru mířeného hlavně do vlastních řad („Měl jsem víc holek než ty logopedických cvičení.“ ; „To zábradlí na mostě je moc vysoko, nemůžu spáchat sebevraždu. To je diskriminace!“), ale i námětů k zamyšlení („Ona není na naší straně, platíme jí za to.“ ; „To není láska, ale vděčnost.“) Nadchne ty, co věří, že se ze všeho dá vykecat, a nebude bavit ty, co nechtějí nechat nikoho nikdy narazit.
Za hranicí ticha: Lara svým neslyšícím rodičům často tlumočí do znakového jazyka a doufá, že jí po narození sestry časem ubudou povinnosti. Vzhlíží totiž ke své nadané tetě klarinetistce a chce na konzervatoř. Jenže vzájemné rodinné vztahy jsou napjaté a vždycky se něco nějak zvrtne („Tohle je pro něj typické. Chová se jako šílenec, ale nakonec máme špatné svědomí my.“). Film se bude líbit těm, co nevěří v černobílé charaktery, a nepotěší odpůrce svérázných umělkyň, co se v noci koupou nahé v rybníku.
O ČEM JE VÁŠ OBLÍBENÝ FILM?
Co dodat závěrem? Filmů je samozřejmě daleko víc, moje rozdělení i výběr jsou pro zamyšlení i pobavení, ne pro hloubkovou analýzu. Je fajn, že postavy s postižením už nejsou jen zločinci, tyrani nebo lidé s všelijak zlomeným charakterem a že když hledáte, najdete různá témata i žánry, byť se často opakují. Osobně mi chybí kousky, ve kterých by diagnóza nehrála tak démonickou roli, například o lidech, co vymysleli dnes používané rehabilitační metody, založili fungující organizace, vyvinuli vakcínu nebo svým přístupem prostě předběhli dobu a ovlivnili život mnoha pacientů.
Nebo se více zaměřit na život jako takový, na společné soužití, dospělost s diagnózou. Na prostředí, bariéry a situace, které k postižení patří (hledání služeb a pomůcek, prohlídky, mocní úředníci a věčné papírování), ale chápu, že absurdní thrillery nejsou pro každého. 🙂 A co teprve vypíchnout nějakou zdánlivě obyčejnou věc – jímavý příběh jednoho parkovacího místa pro invalidy, gum na berle nebo černá komedie o snaze stihnout dojít ke vchodovým dveřím dřív, než kurýr zdrhne, to by bylo! 🙂
Představte si rozpor mezi tím, na co člověk s postižením vypadá a na co reálně fyzicky má, a taky to, jakou tím budí nedůvěru. To jsou stovky situací, které skoro není třeba domýšlet ani pointovat. Ovšem pustit se do nich, rozhodnout se pro žánr a najít tu správnou rovnováhu mezi laskavostí, uvěřitelností, příběhem a případným humorem, je kumšt. Jak ve filmu, tak v životě. A nejen s handicapem.
Foto: Pixabay
