Radovan Burkovič, zakladatel a jednatel JOB-centra, nejznámější ostravské agentury práce, má už téměř 32letou zkušenost se zajišťováním zaměstnanců, krátkodobých a dlouhodobých brigád na Ostravsku, výjezdních brigád v jeho okolí i pobytových v rámci celé republiky.
S Radovanem Burkovičem jsem připravoval několik rozhovorů už v minulosti. Vždy jsem obdivoval nejen rychlost odpovědí, které jsem měl v e-mailu málem ještě dříve, než jsem odeslal, ale hlavně to, jak byly myšlenkově propracované a napsané tak, že jim porozuměl každý. Zakladatel JOB-centra poskytl rozhovor i magazínu Inspirante. Věnovali jsme se nejen zaměstnávání osob s různými handicapy, ale i tomu, jak by měl k pohovoru se zaměstnavatelem přistoupit sám uchazeč, kterého nějaký handicap v hledání pracovního místa může limitovat.
Jaká je poptávka firem po osobách se zdravotním postižením, které například mají v potřebném oboru už praxi, ale mohou pracovat jen v omezeném režimu (zkrácené úvazky apod.). Rozumím tomu, že pro firmu je jednodušší mít pracovníka bez omezení, ale neudělala by dobrou zkušenost i se zmíněnou kategorií pracovníků?
Je to celé o myšlení vedoucích pracovníků a personalistů. Ano, k něčemu větší firmy nad 25 zaměstnanců nutí zákon o zaměstnanosti. Ale především bych se jako zaměstnavatel měl sám ptát – je to konkrétní pracovní místo obsaditelné ženou nebo mladistvým vzhledem k omezením, která klade nařízení vlády a zákoník práce? Protože to je kvůli zákonným omezením vlastně první skupina handicapovaných na trhu práce. A dále, je to pracovní místo možné obsadit osobou se zdravotním omezením? A jak velkým? Protože to mi umožňuje vybírat si na trhu práce z daleko většího počtu uchazečů o práci, mám větší šanci místo obsadit a mohu mít různorodější a odolnější kolektiv lidí po sociální stránce. Dokonce tím získám i finanční prospěch, pokud mám plnit zákon o zaměstnanosti. A i když ho plnit jako malá firma nemusím, stále získám díky zaměstnávání handicapovaných osob slevu na dani z příjmu své firmy. Je fajn se zaměřit na muže starší 18 a více let (například některé práce můžete dělat až od 21 let), protože jsou to fakticky univerzálové, ale vybírám tím tam, kde všichni ostatní, a navíc jsem vystaven větší konkurenci mezi zaměstnavateli. Hloupá firma tedy vybírá jen z donucení zákonem, chytrá v tom najde výhody.
Je vůbec v oboru agenturního zaměstnávání pro firmu nějaká výhoda, kvůli níž by se měla zajímat i o brigádníka z řad zdravotně znevýhodněných osob?
Je a není. Agentury práce dříve musely zaměstnávat handicapované osoby stejně jako všichni ostatní zaměstnavatelé. I když fakticky nerozhodovaly ani o jejich náplni práce, natož o uzpůsobení pracoviště vzhledem k druhu a rozsahu jejich handicapu. Když pak agentury práce našly model, jak se s objednávající firmou rozdělit o daňové slevy, nepochopitelným zásahem politiků jim povinnost zůstala, ale zároveň jim bylo zákonem zakázáno handicapované osoby agenturně zaměstnávat. To vedlo k velkým lidským tragédiím. Třeba jen naše agentura práce JOB-centrum Ostrava musela během tří měsíců propustit 80 handicapovaných agenturních zaměstnanců. My byli spokojeni s nimi, oni s námi, ale zákonodárce to nějak nepochopil nebo poslechl uplaceného lobbistu, dodnes to nikdo nevysvětlil. Trvalo to dlouho. Až na zásah Evropské komise kvůli diskriminaci zdravotně postižených svobodně si vybírat zaměstnavatele byl zákaz odvolán. Dokonce od té doby povinnost zaměstnávat zdravotně handicapované agenturám práce zanikla. Ale my je přesto zaměstnáváme rádi. Protože nás zajímá, jak pracujete, ne kdo jste, co jste, co všechno vám je. A ještě raději je zprostředkováváme přímo do stavu firmám, aby si mohly sáhnout na dotace k úpravě pracovního místa a dalších prostor pro handicapované a splnily si současně zákonné povinnosti. Protože pak zůstávají v takových firmách dlouho a to je cílem, aby měli uplatnění.
V kterých pozicích by se lidé se zdravotním postižením mohli uplatnit a případně práci nacházejí?
To je různorodé. Každý člověk je doslova originál. Nehledáme, co člověk nemůže dělat, hledáme, co může. A divil byste se, co všechno – na první pohled handicapovaný člověk – dokáže. I když si myslíte opak. Tak ke každému přistupujeme. Jsou věci viditelné, třeba invalidní vozík, chybějící končetina, deformace páteře, a neviditelné. Skolióza, svalové potíže, únavový syndrom (třeba po těžké borelióze), psychická postižení. To vše je třeba znát a vědět, jak pracovní místo přizpůsobit. S ohledem na člověka samotného i jeho okolí. Nejvíce nás těší, když ani nepoznáte, že ten pracující má nějaký handicap. Prostě mu to jde a práce ho těší. Jestli pracuje na lince, demontuje něco, třídí, maluje, telefonuje, řídí, to je pak úplně jedno.
Hypotetický příklad: student, který má nějaký zdravotní handicap, hledá v Ostravě brigádu. Samozřejmě to je individuální podle druhu postižení, ale co byste mu doporučil?
Říci na rovinu, že mám určitá omezení, a mít připraveno, co mohu firmě nabídnout. Co vše mohu dělat, čím mohu být prospěšný. A pokud bude potřeba něco přizpůsobit, firma na to může čerpat dotaci. Nezapomenout říct, že větší firmě přinesu i splnění zákonných povinností a všem firmám úsporu na daních. K tomu je třeba být aktivní a zajímat se o zaměstnavatele, za nímž se vypravím. Vědět, jakou pozici bych tam mohl zastávat. Jeho určitě napadne spousta věcí, co dělat nemohu, to je přirozené, ale já mu musím předložit ten opak, který ho třeba ani nenapadne, že by to také šlo. Klidně se s personalistou vypravit na pracoviště a rovnou ukazovat: To můžu, to taky i tohle, ale tohle ne, toto zase ano.
Co by se mělo změnit, aby osoby se zdravotním znevýhodněním měly větší šanci na brigádu a později i na nějaký zkrácený úvazek dosáhnout?
Snížit byrokracii a neúnavně propagovat ve veřejném prostoru příklady dobré praxe. Polopaticky, individuálně. Ne ve stylu, že u nás pracuje 30, 40, 72 procent handicapovaných. Ale pracuje u nás Jirka, který má tohle omezení, přesto dělá to a to. Anička je na tom na první pohled špatně, ale přizpůsobili jsme pracovní místo tak, aby mohla dělat to a to bez potíží. Stálo nás to tyhle peníze a získali jsme na to dotaci. Anička i Jirka k nám přivedli své známé a kamarády. S handicapem i bez něj. My si tak v době nedostatku zaměstnanců nemůžeme stěžovat. My je máme a jsme s nimi spokojeni. Můžete si říci, že jsme pro to museli udělat spoustu věcí navíc. Ano, museli, ale je to lepší a naplňuje nás to více než opakované hledání na stokrát přebraném trhu práce. Či složité, neetické a nákladné přetahování pracujících z jiných firem, kteří mohou opět zvednout kotvy a pokračovat jinam tak, jak přišli k nám. Co se zkrácených úvazků týká, ty jsou z logiky věci dražší a náročnější na organizaci práce. Prostě na jednom místě máte dva až tři lidi, což třeba znamená i více místa v šatnách, potřebujete skříňku pro každého. A pro každého pracovní oděv a obuv, visačku, píchačky, více proškolení, koordinovat práci mezi nimi, sdílet a chápat lépe předávané informace. Podobně jako u handicapovaných zaměstnavatel supluje sociální roli státu, měl by také mít nějaké uznání či odměnu. Jako může získat dotaci na přestavění pracovního místa, měl by mít nějakou úlevu u zkrácených úvazků. Jednoduchou, funkční. Ano, už slyším, že to někdo bude zneužívat. Jistě, v každé společnosti jsou lidé dobří a špatní. Ale to neznamená, že kvůli pár černým ovcím to ani nezkusíme.
Samostatnou kapitolou je zaměstnávání osob nad 50 nebo dokonce nad 55 let (pokud takový člověk má ještě zdravotní znevýhodnění). Je podle vás reálná šance, že práci najde?
Je legrační že se spolu o tom bavíme, a přitom mně bude letos 54 a za rok už 55. Ano, jsem více opotřebovaný než mladý nadšený zaměstnanec, ale taky už vím, jak co udělat, co kde sehnat, jak to nedělat a proč. Prostě věci, které získáte věkem a zkušeností. Je to jako s celou přírodou. Něco stojí peníze, něco čas. Za hodně peněz si můžete koupit vzrostlý les. Nebo vysadit semenáčky, počkat 60 let a mít ho také. A nemyslete si, že firmy jsou u nás tvořeny pouze omladinou. Stárneme už od školy tím, jak se postupně prodlužuje doba vzdělávání a posunuje doba, kdy do něj děti vstupují. Když se firmy zakládají a tvoří je věkově si blízcí lidé, třeba spolužáci, je to něco jiného, než když vstupujete do zaběhnuté firmy. Tam potkáte jak člověka po základní či střední škole, tak senior manažera v oficiálně státem udaném důchodovém věku. A on přesto v té firmě stále pracuje. I člověk 50+ má do důchodu v 65 celých 15 let, které může dát firmě, pětapadesátník 10 let. A nikde není řečeno, že nebude chtít a moci pokračovat i nadále, třeba do pětasedmdesáti, osmdesáti. Je to úplně stejné přemýšlení jako u každého zaměstnance. Každý je individualita, a když k němu budete takto přistupovat, bude firmě ještě dlouho užitečný. Třeba i déle než vy, který jste ho nebo ji vybíral. A jestliže má nějaké zdravotní znevýhodnění, pak platí to, o čem jsme se bavili na začátku.
