Zní to trochu jako „Trhni si!“ Je to tak. Někdy si můžeme hrábnout, třeba někam hluboko ke dnu, někdy trhnout. Sebou, s někým, něčím. Nebo si prostě trhnout, když nám to někdo doporučí, pokud od nás chce mít pokoj. Případně si může trhnout sám. Někdy nám může „hrábnout“. Třeba z toho, že jsme si nepřetržitě hrabali k tomu dnu a odmítali to až příliš dlouho akceptovat a efektivněji řešit.
Stalo se mi to. Třicet let života s Crohnem – mezi operacemi, komplikacemi a nabalováním dalších diagnóz – jsem se přesvědčovala, že nepotřebuji žádnou pomoc zvenčí pro těžce zkoušenou psychiku. Však bude bohatě stačit vlastní houževnatost, odhodlanost, pozitivní myšlení a láska k životu! Vše zvládnu a ošéfuji sama, stejně časem bude líp… Pěstovala jsem si falešný pocit, že budu-li chtít, hlava i tělo mě budou donekonečna poslouchat, pochopí všechny zdánlivě správné povely, prosby, vyslyší zbožná přání. Chyba lávky. Ignorované signály a potíže se nekontrolovatelně překlopily ve zbraň hromadného ničení – postupně a bez slitování likvidují poslední zásoby energie, tělesné a duševní pohody. Vůle, zvládá-li ještě, drží pohromadě slábnoucí nitky zašmodrchaného a uváleného klubíčka. Varování, že nezačnu-li okamžitě konat jinak, zpřetrhají se docela.
Tušila jsem příchod nevyhnutelného. Že se jednoho dne kompletně sesypu. Už jen ta představa mi kazila obrázek o sobě samé; vzpouzela jsem se jí tvrdošíjně zuby nehty. Vždyť já jsem ta statečná, usměvavá, žádný slaboch! Ta, která se sice léčí s několika chorobami, ale nebude se přece léčit ještě navíc s nitrem a nervy… Vždyť bych prohrála sama se sebou! Tak takovou blbinu nedoporučuji nikomu. Nepovažuji to za špatné či slabošské u druhých, proč tedy tolik zla páchat na sobě? Domnělé hrdinství a předsudky o vlastní ceně nestojí za sníženou kvalitu života a pořádně velký průšvih. Pochopila jsem to téměř za hranou. Osobně teď cítím vděk za tu dělovou ránu − „pecku čenichovku“; teprve po ní mám jasno, že není čas i nadále otálet a kličkovat jako zajíc v temném lese.
Dnešním #nechbroukažít vám chci vzkázat, ať si pečlivě hlídáte svoje limity. Nepřehlížejte varovnou poštu pocitů, myšlenek a tělesných příznaků. Nečtěte ji pouze s růžovými brýlemi na očích. Hrábněte si pro pomoc. Nenechte svoje potíže a diskomfort dojít k bodu varu, při kterém váš organismus už zoufale i odhodlaně zvolá: Trhni si!
− Kdo se vždycky dívá jen růžovými brýlemi, tomu se jednou udělá černo před očima. −
Roberto Rossellini
− Jsme hrdi na to, jak statečně snášíme rány osudu a zatím je to jen nedostatek odvahy vzepřít se jim. −
François de La Rochefoucauld
Foto: Pixabay
