Pohlazení od psycholožky
Frustrace nebo laskavost? Co si vyberete? Když je takto položená otázka, většina jistě odpoví: „Laskavost, to je jasné!“
Jak ale na to, když jsme měli velká očekávání a ono nám to nevyjde. Mysl se k tomu vrací stále znovu a znovu a cítíme pocit rozčarování, zmaru. Přijde třeba i vztek a negativní myšlení opanuje naši mysl. Člověk míní a okolnosti mnohdy mění.
První den mé dovolené začínal báječně. Dle mé „objednávky“ je naprosté modro, sněhobílé pláně a upravené rozlehlé sjezdovky. Potěcha nejen pro oči. Hřejivé paprsky rádoby jarního slunka doplňují zimní idylku. Zasněžené vrcholky Tyrolských Alp ještě umocňují krásu kolem. Co se tady Karlu Havlíčku Borovskému nelíbilo? Ta nádhera kolem. Sníh při obloučcích vytváří jemné ššš, ššš. „Tak krásně mi to jede!“ (Tuto větu jsem si v minulém čase řekla ještě mnohokrát.) Jenže pak se stalo něco. Shoda náhod. Úraz kolene.
Včera mi vyšel článek o mém transformačním slovníku. Jak ale přetransformovat, že první dopoledne pobytu je koleno v hajzlu a lyžování pro mne končí? Zrovna mi to tak krásně jelo! Chci ještě jezdit a veškerou krásu pojmout do zásoby! Vždyť já si ještě neužila těch božích sjezdovek. Uvnitř cítím pocit, který mi pasuje na frustraci. Zmar chtěného.
Brečím bolestí, spíš ale hněvem a vědomím, že je vše jinak. „Vždyť mi to tak krásně jelo!“ Ššš, ššš. (Manžel mi tichým hlasem sdělil, že zná jednu dobrou psycholožku, která umí pomoci!) Emoční rozladěnost na chvíli rozptýlil zážitek ze svozu k lanovce. Už kdysi ve vojenském prostoru jsem obdivovala čtyřkolky vojenské policie značky BMW. To byly stroje! Vítr mi tehdy projížděl vlasy a technika předváděla svoje možnosti. Nyní si mohu podobnou mašinu – pásové BRP vyzkoušet po bílých pláních. Řidič mě svážel určitě černou sjezdovkou. Zuby nehty jsem se držela, abych z toho nevypadla. Paráda. Nemocnice v italském Brixenu také. „Vždyť já jsem v nemocnici a nejdu ani na operaci, ani na chemo. No to je úžasné! Prima lidi. Italsky umím pouze Io sono entuziasta! Me sento forte (v překladu Jsem nadšená. Cítím se silná.). To zvládám i v němčině, tak mohu komunikovat. Dobrý začátek konverzace před rentgeny!“
Najdu nějaké klady mé nové zkušenosti. (Již po druhé recidivě rakoviny prsu jsem tyto blbé záležitosti nazvala laskavě – ZKUŠENOSTI.)
Přínosem dovolenkového pobytu byly snídaně do postele a vyhřívání se na balkoně penzionu s romantickým výhledem. Na modrou oblohu, vrcholky Alp, impozantní věž místního kostela. Tedy i se hřbitovem, který nijak nerušil. Vždyť já jsem ještě tady a mohu se radovat z nádherného prosluněného dne, kdy mám prostor a čas jen pro sebe.
Přemýšlím nad arestem Karla Havlíčka Borovského. Bylo to stejně jako u mne – nedobrovolné! Úvaha pokračuje – pokud nepřijmeme to, kde zrovna jsme, co zrovna můžeme dělat, z čeho se můžeme radovat, cítíme se vnitřně rozpolcení. Frustrováni. Ne, já frustraci zaměním za LASKAVOST – k sobě. Užívám si toho, co mám! Je to mnohem, mnohem víc, než tam za tou hřbitovní zdí.
Když přicházejí výčitky, člověk stále zpytuje, co udělal špatně, začne se mysl utápět v kolotoči negativních myšlenek a klesá níž. Jde o to, připustit si, že co se stalo, už prostě změnit nemohu. Ale můžu ovlivnit, co bude následovat. Avšak jinak, než že dám prostor starostem a obavám, kdy se mysl upne na katastrofické scénáře. Díky jistému tělesnému diskomfortu se pak mysl snadněji dokáže utápět v sebelítosti. To je přeci jen pocit. Když si ho uvědomím, mohu ho změnit. Třeba je to příležitost pro zastavení se a zaměření se na to, co je v životě opravdu důležité.
Pro negativní stavy je příznačné špatné dýchání. To můžeme napravit. Vědomě se prodýchat. Začít výdechem a poté třikrát hluboký nádech a výdech.
Mně se osvědčilo měnit pocity a negativní mysl ještě pohybem. Tím, že se s berlemi teď neproběhnu a pohyb potřebuji, rozhoduji se pro cvičení na židli. Pustím svou oblíbenou hudbu na plné pecky a rukama máchám sem a tam do rytmu. Úplně se tím nechám pohltit. Tělo má úžasnou schopnost ovlivnit naše rozpoložení k lepšímu.
Se starostmi, ale též i s úspěchem je to v něčem obdobné. Mají společný atribut. POMÍJIVOST. „I tohle pomine!“ je dobré si říci a zaměstnat mysl nějakou činností natolik, že zůstaneme v přítomnosti. Prostě něco začít dělat. Jednu věc, zato pořádně. Pokud nás přepadne nepříjemná emoce, která by nás zase mohla vrhnout tam, kam nechceme, osvědčilo se mi ji zachytit a prozkoumávat. Když ji pak přeměním na mořskou vlnu – chvíli roste a nabývá na výšce. Pak se ale ohne, řítí se dolů, roztříští se a doplouvá klidně ke břehu. Při návratu ji pojme oceán.
Frustraci, která roste a snaží se nabývat na síle a mohutnosti nechme ohnout a roztříštit silou laskavosti k sobě. I tohle pomine.
Foto: Ing. Miloš Nemčík, archiv Zuzany Nemčíkové
