Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

V dubnu jsem se zúčastnila natáčení rozhovoru pro DVTV. Čas od času se mě někdo zeptá, jestli jsem nebyla nervózní. Vždycky jsem odpovídala pravdivě: „Ano, hrozně jsem se bála, že mi uprostřed rozhovoru začne téct nudle z nosu.“ Dotyční se obvykle začali smát. „Cože, ty ses bála nudle z nosu? Kdybych tam byl(a) já, tak bych se bál(a), že nebudu znát odpověď na otázku! Cha, cha, chi, chi, che, che, cho, cho, chu, chu.“

Otázek ani odpovědi jsem se však vůbec nebála. Dělala jsem rozhovor na téma, které mě zajímá už řadu let, takže jsem přišla na rozhovor maximálně připravená po stránce faktů i argumentů. Sice potom na ten rozhovor někdo reagoval slovy, že zním strašně nadrceně, jako kdybych měla všechno předem připravené, ale realita je taková, že pokud přijdete na rozhovor naprosto nepřipravení, nevypadá to dobře. „Co si myslíte o terapii ABA?“ „ABA? Co to je? To jako myslíte tu švédskou skupinu, co už nehraje? Ty jo, já vůbec nevím… Znám od nich jen dvě písničky, takže je to asi fajn…“

Naučit se mluvit před ostatními mě naučila škola. Na bakalářském studiu jsem se věnovala moderním jazykům, takže dá rozum, že jsme se učili i mluvit. Na prezentace jsme nesměli používat PowerPoint ani podobný software, jen písemnou osnovu, která měla nanejvýš padesát slov. Když tenhle dril podstupujete několik let, nakonec se před ostatními nějak mluvit naučíte.

Další věcí, která mi pomohla, byl kroužek slam poetry na magisterském stupni. Tam už, pravda, nešlo o to, aby si člověk zapamatoval fakta a naučil se argumentovat, nýbrž aby dokázal zaujmout publikum. Zatím se ze mě šoumen nestal, ale zjistila jsem, že dovedu udělat z naprosto smutné situace vtipný zážitek – což je taky v rozhovorech ceněná vlastnost.

Jediné, s čím jsem se ještě nenaučila pracovat, jsou trapasy. Ty se mi stávají neustále. Už jste někdy zažili okamžik, když jste se naučili prezentaci nazpaměť, odříkali ji, vůbec se nezasekli, na nic nezapomněli a užívali jste si vítězoslavného pocitu do té doby, než vám někdo řekl: „Hele, super, ale příště si zapni poklopec“? Mně ne, protože zrovna tento typ trapasu se mi nestal, nicméně podobné ano, ale ještě jsem je v sobě nezpracovala natolik, abych byla ochotna o nich psát. Takže obava z tekoucí nudle, spadlých brýlí a podobných katastrof byla na místě.

Nakonec se mi žádný trapas nestal, tudíž jsem si oddychla a můj život plyne dál. Nicméně rozepnutého knoflíku na vestě se pořád bojím.

 

Foto: archiv Ivany Recmanové.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!