Za to, kde dneska jsem, vděčím lidem v Parapleti

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Už počtvrté byl loni v listopadu jeden z dílů populární taneční soutěže StarDance, která se konala podesáté, věnován Centru Paraple, v jehož prospěch se od diváků a sponzorů vybralo několik milionů korun. Jedním z pěti účinkujících vozíčkářů byla ten večer Eliška Šulcová, která vystoupila v choreografii s rybářem a dobrodruhem Jakubem Vágnerem, tanečnicí Michaelou Novákovou a loňským účastníkem, olympijským vítězem Davidem Svobodou.

Na úvod se zeptám: Jak jste se dostala k tančení ve StarDance?

Někdy v půlce června za mnou přišel ředitel David Lukeš a zeptal se, jestli chci být ve StarDance. Šlo o čtvrtý večer tohoto pořadu, kdy se na konci listopadu tančilo pro Centrum Paraple. Ten projekt se mi moc líbí, a když jsem viděla v minulých letech kamarády, co dokážou, kývla jsem na to. Jsem člověk, který má rád výzvy, a bylo to super.

To jste se vůbec nebála? Nebyla jste nervózní ani z televize?

Mně to ani nepřišlo. Nejvíc nervózní jsem byla, když nás bylo vybráno šest odvážných vozíčkářů, pak však večer předtím jeden vypadl a zůstalo nás pět. Ale nikdo až do soboty nevěděl, kdo dostane toho černého Petra. Měla jsem štěstí, že jsem si mohla zatancovat s Kubou Vágnerem a Míšou Novákovou. Letos bylo novinkou, že my jsme si vybrali pár, a ten si zase zvolil nějakou osobnost z minulých ročníků. Kuba s Míšou si vybrali olympijského vítěze Davida Svobodu, který účinkoval loni a dostal se až do finále. Během benefičního večera tancoval s Hanou Doležalovou, to bylo skvělé. Myslím, že líp jsme si vybrat nemohli.

Četla jsem rozhovor s jednou tanečnicí, která se věnovala v dětství gymnastice a poté nastoupila na taneční konzervatoř. Nicméně ze začátku mívala čtyřky z odborných předmětů, protože do tance tahala sportovní „manýry“. Nedělo se vám při tanci něco podobného, když jste sportovala před vaším vážným úrazem a sportujete i na vozíku?

Já bych se za velkou sportovkyni nepovažovala, ale my jsme to měli jednodušší v tom, že jsme trénovali určitou sestavu. To představení trvá minutu a půl, takže není moc dlouhé. V týdnu před vystoupením jsme se připravovali intenzivně. Když jsem se ovšem dozvěděla, že budu ve StarDance, řekla jsem si, že se musím připravit, abych to zvládla. Standardně chodím do posilovny dvě hodiny týdně, na měsíc a půl jsem trénink uzpůsobila. Já v té době měla problémy s levým ramenem, čtrnáct dní před začátkem jsem pomalu ani nezvedla ruku. Ale dokázala jsem to. Čekala jsem, že to bude horší, že mě to fyzicky vyřídí, ale lidé, kteří tam vytvářejí atmosféru, jsou nabití neuvěřitelně pozitivní energií, takže jedete na endorfinech a na únavu ani bolest není čas. Až týden potom jsem odpadla. (smích)

Takže vám nikdo nevyčítal zlozvyky?

Ne, zlozvyků mám sice dost, ale tady na to nebyl čas a atmosféra byla opravdu skvělá. Když někdo udělal něco špatně, jeli jsme to tak dlouho, dokud to nebylo dokonalé. Když jsme však skončili přípravu na Kavčích horách (sídlo České televize), kde byl vhodnější povrch, museli jsme pak na Výstavišti trochu improvizovat, protože tam byl klasický parket a vozík jel pomalu. Chvíli trvalo, než jsme přišli na to, s jakou intenzitou ho poslat, abychom byli synchronní. Ale nešlo o body, šlo o to, aby se pro Paraple vybralo co nejvíc peněz, což se povedlo. Vybralo se téměř 15 300 000 korun, rekordní částka. Chtěla jsem si ten večer hlavně užít.

Nebála jste se právě toho, že si to sice užijete, ale pak přijde verdikt diváků, kteří pošlou esemesky?

Ne, ten večer se nevyřazovalo. Porota nás sice hodnotila, dostali jsme známky, ale nikdo nevypadl. Ty body pro Míšu s Kubou se převedly do dalšího kola. Takže ten večer se posílaly jen dárcovské esemesky pro Paraple a po konci pořadu byly otevřené SMS brány, kde mohli diváci jednotlivým párům věnovat hlasy.

Zástupci přesně měřitelných sportů, jako je třeba atletika nebo fotbal, někdy dávají najevo, že se jim nelíbí disciplíny, jež podléhají subjektivnímu hodnocení, například tanec…

Ano, ale tady šlo především o dobrou věc.

Když se tanec v dalším pokračování zase proměnil v soutěž, fandila jste logicky páru Vágner, Nováková, že?

No jasně! Byla jsem dojatá, prožívala to. S Míšou jsme si psaly, podporovaly se. Dělali mi velkou radost. Lidsky jsme si ve StarDance sedli všichni čtyři, ale to vlastně všech pět čtveřic. Vždycky tam panuje přátelská atmosféra.

Takže jste mezi sebou neměli ponorkovou nemoc?

Ne, to vůbec. I proto, že týden přípravy je krátká doba a my jsme spolu necvičili tak dlouho. Začínali jsme na dvou hodinách a končili na pěti, na šesti… Tam na to není čas. Ty páry, které trénují od konce července denně a na konci to může být až deset, dvanáct hodin, zřejmě musí mít mezi sebou nějakou ponorku, ale náš problém to nebyl.

Stalo se vám, že vás lidé po odvysílání poznávali na ulici?

Bohužel. (smích) Když jsem šla nakoupit do supermarketu na Chodově, poznala mě paní ve frontě a jiná na celou prodejnu hlásila: Já jsem vás viděla ve StarDance! Byli jste skvělí! Moc vám fandím! Byla jsem z toho trochu mimo. Pak se mi to stalo ještě asi třikrát. To je prostě odvrácená strana slávy. Jak říká David Lukeš, je to velká rána do soukromí člověka. Ale za to, co pro mě Paraple za těch deset let udělalo, mu ráda něco obětuju.

Takže si umíte představit, že kdyby vás po nějaké době oslovili znovu s něčím podobným, šla byste do toho?

Nejsem si jistá, ale asi ano. Člověk totiž také zjistí, že ty VIP osobnosti jsou vlastně normální lidé s normálními problémy. Já je moc obdivuju, že si hlídají svoje soukromí. Sice mají nějaké facebooky, instagramy, jsou tu média, lidé je podporují, to je fajn, ale „vocaď pocaď“. Já to chápu, protože k nim mám respekt, jak jdou s kůží na trh.

Kdo ze slavných lidí, kteří ve StarDance byli, vás nejvíc překvapil?

Kovy. Věděla jsem jen, že to je youtuber, ale jak už jsem generačně někde jinde, vůbec jsem nechápala, co to vlastně je. Ano, točí nějaká videa a živí se tím, ale nebylo mi to moc jasné. Je to kluk, který je pro každou zábavu, a když ho člověk o něco požádá, je milý a ochotný. Skvělí však byli všichni. Třeba když jsme se střídali s Luckou Gachi a Matoušem Rumlem na trénincích, chvíli jsme se na sebe koukli a navzájem se pochválili.

Mluvíte o tom, co pro vás Paraple za těch deset let udělalo. Co to bylo?

Já přišla do Centra Paraple v září 2009, když jsem měla za sebou klasickou cestu přes nemocnici v Motole a rehabilitační ústav v Kladrubech. To jsem byla mimo. Člověk přijde domů a neumí se obléknout, sám přesednout na vozík, nedokáže na tom mechaničáku vůbec jezdit, takže je závislý na spoustě lidí. Za to, kde dneska jsem, vděčím lidem v Parapleti. Nejvíc mi daly sportovní kurzy, které pořádají. Například ten vodácký. To je totálně bariérové prostředí: spíme ve stanech, jezdíme na nafukovacích lodích, kde máme speciální sedačky, takže je to opravdu „hardcore“. Tam člověk nemá polohovací postel, žádný servis jako doma, všechno je tam nadrsno. Ale ti lidé jsou opravdu skvělí a tak sehraní, že i v takových podmínkách dokáže člověk ten týden přežít. Ty sportovní kurzy mě vyškolily v tom, abych dokázala celý den být na vozíku. Bez Paraplete by to prostě nešlo.

Co jste vlastně dělala za sporty před nehodou v roce 2008? A pomohlo vám to v adaptaci na novou situaci?

Hodně jsem jezdila, hlavně na kolech a na inlinech. Pak jsme jeli na dovolenou do Rakouska a já jsem 8. 8. 2008 spadla z kola a skončila takhle. Měla jsem život na vlásku, dokonce se divím, že jsem to přežila. Ale vždycky ve mně byla nějaká bojovnost. Tehdy mi pomohli kamarádi z vysoké školy, dodnes máme krásný vztah. Kamarádi a rodina byli mým hnacím motorem. A díky Parapleti jsem poznala spoustu skvělých lidí, kteří mi dávali sílu a byli tu pro mě v těch nejtěžších chvílích. Vždycky mi podali pomocnou ruku a podrželi mě. Takové věci nezapomínám, moc si jich vážím. S tou mojí partou jsme předtím jezdili na vodu a já měla ohromnou radost, když jsem tam znovu byla v roce 2012, tedy čtyři roky po úrazu. Byl to pro mě masakr, ale dostalo se mi to pod kůži. Já mám k jižním Čechám blízký vztah, Vltava, Český Krumlov… to je prostě srdeční záležitost. A díky Parapleti se klienti mohou zúčastnit i takhle logisticky náročného podniku. Jede nás třeba deset vozíčkářů, takže je potřeba nafouknout lodě, dát tam sedačky, ty lidi posadit do lodí, přemístit je na vodu… Většinou je to hodně bariérové, zdoláváme tam velký krpál dolů. Klobouk dolů před všemi, kteří to organizují. Ti lidé tam jedou čtyřiadvacet hodin denně a je to opravdu skvělé.

Změnil se k vám přístup lidí v okolí po úrazu?

Ani ne. Kamarádi mě drželi od začátku, chodili za mnou do špitálu, jezdili do Kladrub. Vždycky vymýšleli, co bychom mohli podniknout. Jsou skvělí, už vědí, jak mi mohou pomoct. Ale před dvěma lety jsem si pořídila elektrický vozík a to mi otevřelo další možnosti. Už nejsem tak závislá, víc mě osvobozuje a víc si to užiju. Najednou můžeme jít do zoo, na výlet do přírody, na Staroměstské náměstí, projdeme se po Praze… Někdo mi ten električák vyndá a pak dá do auta, ale tím to vlastně končí. Už se nebojím, že se se mnou budou muset tahat do kopce. Oni by to pro mě udělali, ale já jsem ráda, že je nemusím fyzicky likvidovat.

K tomu vozíku a osvobození… Různí vozíčkáři se k frázi „být upoután na vozík“ stavějí různě. Někdo říká, že mu to vadí, protože ten vozík berou jako osvobození, ale někteří to mají naopak a říkají, že je ten vozík strašně limituje. Jak to vidíte vy?

Když se člověk dostane na vozík, záleží na jeho povaze, jak to přijme. Mně se moc líbilo, co řekl paraplecí ředitel David Lukeš v reportáži: „Já se ráno prostě nemůžu rozhodnout, že už nebudu vozíčkář. Nemůžu se vzbudit s tím, že se postavím na nohy. To prostě nejde, ale udělám to tak, že vstanu, protože nechci být ležák, chci mít život aktivní a chci se vyrovnat zdravým lidem.“ Je v tom moc pravdy. Znám lidi, kteří jsou třeba šest, osm let po úrazu, ale ještě to nezpracovali. Je to dlouhý proces. Mně to trvalo minimálně tři roky a někdo se s tím úplně nevyrovná nikdy. Je mi 38 let a stejně staří kamarádi mají rodiny a děti. Já ne. Ano, musela jsem zaplatit dost velkou daň za to, že jsem spadla z kola, ale jinak to nebude, takže jsem to nějak musela přijmout. Teď jsou vlastně děti mých kamarádů i mými dětmi, protože já jsem ta hodná teta, která dává dárky, jsem ta rozmazlovací… A je hezké, že si toho ty malé děti váží. Zároveň vnímají, že je teta na vozíku a chápou, že je něco jinak. Ale přistupují k tomu, jako by to byla běžná součást života. Ptají se, jestli je svezu na električáku nebo zda mi můžou pomoct s vozíkem z auta. Snaží se mi maximálně pomáhat, například přinést prkno na přesun, aniž by jim to někdo řekl.

Jedny dveře vám to zavřelo, druhé otevřelo…

Přesně! Já jsem si díky Parapleti vyzkoušela spoustu aktivit, i těch, kterým jsem před úrazem nepřišla na chuť. Třeba teď v létě, když jsme byli na Lipně, jsme měli speciálně upravené buginy. Když jsem v nich jela poprvé, pomyslela jsem si: To nemůžu přežít! Na co jsem to zase kejvla?! Ale když jsem to přežila, jela jsem pak ještě třikrát a bylo to super. Byla jsem i na handbiku v Třeboni, ve středočeských Nových Zámkách, asi dvakrát jsem si ho na výlety s kamarády také půjčila, ale v posledních dvou letech mi nějak nevycházel čas, zhruba rok a půl už jsem na něm neseděla. Přitom tahle jízda je pecka, v kruhu je to nuda. Člověk stárne a už nejsem takový blázen jako třeba před šesti lety, kdy jsem na mechaničáku zjistila, že můžu vyjet brutální kopec. Teď bych byla zbitá a dostávala se z toho měsíc. Takže jsem za různá elektrokola a elektrické handbiky s přídavnými motory ráda, člověka na vozíku to zase posune, může se vyrovnat zdravým. Neujedete jen 20 km, ale klidně 50, aniž by vás někdo musel tlačit. Je to ta „svoboda“ pohybu. Je super, že s sebou máte nějakého asistenta, ale už vás nemusí táhnout do kopce.

Stalo se vám někdy na handbiku, že jste se vybourala?

To se mi nestalo… Handbike je docela stabilní, jen jednou jsem najela na velký kořen a zadním kolem zůstala viset ve vzduchu. Těžké byly ovšem začátky. Když mě v roce 2012 poprvé na něj posadili, dali mi nějaký nový prototyp, a já byla nešťastná, protože se řadilo dole. Když jsem chtěla zabrzdit, musela jsem pustit řidítka, takže jsem nevěděla, co dřív. Ženský mozek to úplně nezvládá a tyhle věci mi vždycky dělají problém. Pak jsme si však handbiky vyměnili a já zjistila, že tady mám brzdu, tady mám řazení, takže už nemusím přemýšlet, kde co zmáčknout. Bylo to stejné jako na kole a tehdy jsem handbike začala mít ráda. A teď je bezva, že se do toho dávají elektromotory, takže se fyzicky neodrovnáte a neztratíte soběstačnost.

Co byste doporučila lidem, kteří jsou čerstvě po nehodě, používají vozík a snaží se v životě zorientovat?

Aby přišli do Centra Paraple. (smích) Tady jsou všichni skvělí, jsou tu čím dál lepší pomůcky. Kdyby mi někdo před pěti, šesti lety řekl, že budu řídit auto, sama si do něj naložím vozík a dojedu do jižních Čech, nevěřila bych mu. Teď jezdíme v pátek do sklípku na Moravu a jsme tam do pondělí. Minulý rok jsem trhla rekord a najela tam 870 kilometrů, což je slušná nálož. Tyhle dílčí úspěchy jsou fajn.

Je ještě něco, co byste chtěla v životě zvládnout?

Jasně, i když něčeho dosáhnu, pořád si říkám, že to ještě není všechno. Ale žádné cíle si nedávám. Někdy to přijde nečekaně, jako třeba teď to StarDance.

 

Foto: Tomáš Lisý, Paraple

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!