Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Když mi byly asi čtyři roky, běžela v televizi upoutávka na Růžového pantera. Mé já si řeklo: „Jé, kreslené zvířátko, to musím vidět!“ a zeptala jsem se táty, jestli se smím na tento film koukat. Povolil mi to, a tak jsem se jednoho večera posadila na gauč a sledovala program.

Ze začátku to vypadalo slibně – na obrazovce se z ničeho nic zjevil lev, několikrát zařval a poté zmizel. To jsem však netušila, že to bylo nejspíš jediné zvíře, které se v celém filmu objevilo. Když jsem zjistila, že ve filmu se pohybují jen dospělí lidé, kteří honí zločince, přestalo mě to bavit a šla jsem si lehnout do postele.

Dnes už samozřejmě vím, že se Růžový panter takhle jmenuje, protože toto jméno dostal diamant, který je v příběhu předmětem krádeže. Nicméně zklamání v dětském věku u mě vedlo k tomu, že jsem si na dlouhou dobu vypěstovala odpor k frázím, jejichž obsah nelze brát doslovně.

Překonala jsem ho díky studiu lingvistiky, protože jsem zjistila, že takové věci jsou běžné nejen v češtině, ale i v jiných jazycích. Tatranský čaj není čaj. Anglicky se morče řekne „guinea pig“ neboli „guinejské prase“, ačkoliv morče není prase a z Guineje taky nepochází. Ježek se persky řekne „džúdžeje tíkí“ neboli „trnité kuře“, ačkoliv tento tvor rozhodně mezi opeřence nepatří. Ale když už jsme u něj, nesmím opomenout rozsocháč, ocelovou překážku proti tankům, který se španělsky řekne „erizo checo“ neboli „český ježek“. To je pro většinu z vás španělská vesnice, co?

Někdy se ovšem lidé na doslovných významech slov nebo jejich částí zaseknou a požadují, aby se ono slovo nebo ona fráze používala jen pro užší okruh věcí, které ve skutečnosti označuje. Například když někdo říká, že rodičem by se měli nazývat jen lidé, kterým se dítě narodí, protože slovo „rodič“ je odvozeno od stejného kořene jako slovo „rodit“. Ano, ta slova mají společný kořen, ale kdybychom na tom lpěli důsledně, museli bychom zahradám, které nemají ohradu, přestat říkat zahrady.

Jak se věci nazývají, může být zajímavou sondou do minulosti. Před pár lety například jeden pán vyprávěl, jak se ho dcera ptala, proč říkáme, že zavěšujeme telefon, když končíme hovor, ale telefon nikam nevěšíme. Na rozdíl od nás starších už nezažila pevné linky. Já jsem zase nedávno přemýšlela, proč se o filmech říká, že se natáčejí, když se vlastně jen mačká tlačítko na kameře, ale pak mi to došlo.

Vlastně mě teď víc než kočkovitá šelma zajímá to, jestli byl Růžový panter taky ještě „natočen“.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!