Adam Blažek je mladý talentovaný pianista z Ostravy. Tedy mimo jiné. Také hraje na zobcovou a příčnou flétnu, zpívá, zajímá se o anglistiku a amerikanistiku, domluví se i španělsky, rád lyžuje. V současnosti je studentem Ježkovy konzervatoře v Praze a připravuje se na přijímací zkoušky na univerzity v Americe. A co má společného se Společností pro ranou péči? Má s ní osobní zkušenost. Adam je totiž nevidomý, a když byl malý, jeho rodina službu rané péče využívala.
Teď je vám 24 let, takže poradkyně rané péče k vám domů docházela už před pěknou řádkou let. Máte na ranou péči nějaké vzpomínky?
Vybavuji si konkrétní hračky a pomůcky. Třeba skleněnou kouli, která měnila barvy, když se na ni posvítilo, nebo světelnou desku, na kterou se přikládaly různé objekty. S těmito pomůckami bylo možné pracovat, protože na levém oku mám zachovaný světlocit. Barvocit mi bohužel odchází. Pravé oko se nevyvinulo dobře, na ně nevidím nic.
Jak to pak bylo s vaším vzděláváním?
Do první třídy jsem nastoupil na speciální základní školu v Ostravě-Hrabůvce a v šesté třídě jsem přešel na normální osmileté gymnázium. Na základce i na gymplu jsem měl ve škole osobního asistenta. V současné době studuji pátým rokem na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, obor klavír. Mám možnost bydlet přímo v budově školy, služeb asistenta už nevyužívám. Ale domů do Ostravy jezdím každý víkend.
Kudy vedla vaše cesta k hudbě?
Ve čtyřech letech jsem začal hrát na zobcovou flétnu. Byl to můj nápad, rodiče nejsou muzikanti. Odmalička se mi totiž líbily hračky, které dělaly zvuk, a když nedělaly, tak jsem je přinutil.😊 Mamku napadlo, že bych mohl mít hudební talent a přihlásila mě na základní uměleckou školu. Ukázalo se, že mám absolutní sluch. Pamatuji si také, že když jsem měl první hodinu flétničky, nadchlo mě to tak, že jsem ani nechtěl odejít. Ale aby nevznikl mylný dojem, později mě rodiče museli k cvičení na nástroj i trošku nutit, mamka se kvůli mně naučila noty, aby mi mohla pomoci. V sedmi letech jsem si k flétně přibral také klavír, později jsem studoval i zpěv. V patnácti jsem pak zobcovku vyměnil za příčnou flétnu, ale tu jsem už trochu odbýval. Bylo to v době studií na gymnáziu, připravoval jsem se na přijímačky na konzervatoř, už nešlo věnovat se všemu naplno.
Teď se tedy naplno věnujete pianu. Je to vaše srdcová záležitost?
Asi ano. Klasický klavír i jazzový. A pak mimohudební zájmy. Hlavně angličtina a vlastně anglistika jako taková.
Kolik času denně klavíru věnujete?
Snažím se hraní fázovat, během semestru mám možnost cvičit i během dne, když mám okno v rozvrhu. Obvykle hraju tři, čtyři hodiny denně. Ale někdy hlava nezabírá, ucho je nepřítomné, v tom případě je lepší to zabalit a jít dělat něco jiného. Důležitá je i kvalita, nejen kvantita.
Na flétnu si také ještě zahrajete?
Vytáhnu ji jen málokdy. Zobcovku jsem vzal třeba na dovolenou. Ale protože jsem lehce zdeformován jazzem, když jsem měl hrát sólo do populární písně, tak se posluchači ptali, jakou skladbu to vlastně hraju.
Kdy vás napadlo, že byste se chtěl hudbou živit?
Upřímně, pořád o tom lehce pochybuji. V šestnácti letech se mi podařilo zahrát si s ostravskou Janáčkovou filharmonií. Tehdy to ve mně začalo hlodat. Chtěl jsem také studovat anglistiku a amerikanistiku, po maturitě jsem si dokonce podával jak přihlášku na tento obor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tak na Ježkárnu. Vzali mě na obě školy, chvíli jsem zvažoval studium obou zároveň, ale pak jsem se rozhodl pro hudbu. Ve druháku jsem si pak aspoň doplnil mezinárodní jazykové zkoušky z angličtiny. A varianta, že se po konzervatoři ještě k angličtině vrátím, je také stále ve hře.
Jaké jsou vaše další plány – prázdninové, studijní, hudební, životní?
Z těch hudebních bych zmínil plánované vystoupení s významným ostravským jazzovým saxofonistou Michalem Žáčkem, které se uskuteční v září v Ostravě. Je to pro mě vyznamenání a moc se na naše společné hraní těším. Ohledně prázdninových plánů – měl bych letět s mamkou do Skotska. Anglofonní svět mě fascinuje, kulturou, literaturou i hudbou, která se u nás mimochodem tak moc nehraje, tedy ta klasická, ne populární. Co se týče studijních plánů, rád bych po absolutoriu na Ježkově konzervatoři zkusil přijímací zkoušky na několik univerzit ve Spojených státech. Takhle bych hudbu spojil i s poznáváním Ameriky a studiem angličtiny, což by bylo ideální. Každopádně se těším, až se rozhodne, co se mnou bude, kde skončím, kde mám být. A protože náš rozhovor vzniká v době koronavirových opatření, těším se také, až budu moct znovu chodit na koncerty.
A kde se tedy po studiích vidíte profesně?
Mé hudební příležitosti jsou omezené, ale rád bych hrál, koncertoval s někým. Bavilo by mě i učit na univerzitě, konzervatoři, ne úplné začátečníky. Na konzervatoři už je to více o spolupráci, o vnímání hudby, o jejím historickém kontextu, klade se větší důraz na to, jak postupují harmonie, jak rozložit barvu v akordu… A pokud to nevyjde s hudbou, což je samozřejmě možné, bavilo by mě tlumočit, překládat knihy, ovšem ne návody k myčce na nádobí.
Zrakový handicap přináší do běžného života řadu komplikací. Které z nich vám dávají nejvíc zabrat?
Dost času mi vždy zabere učení se novým trasám. Je nutné si je s někým projít. A například na pražském hlavním nádraží se dodnes dobře nevyznám, i když do Prahy jezdím už poměrně dlouho. Většinou se doptávám, líná huba, holé neštěstí, jak se říká… Co se týče hudby, tak se nestíhám učit nový repertoár tak rychle jako ostatní, i když mám pocit, že se to trochu zlepšuje. Zrychlilo se to, když jsem začal jinak přistupovat k braillskému notopisu a začal jsem více pracovat se zvukovou nahrávkou. Při studiu nové skladby si musím každou notu osahat zvlášť, při čtení notopisu nezaberu rukou víc než jednu notu. V běžných notách je například dvojhlas psaný v notách pod sebou, to v Braillu nejde. Musím si zapamatovat jeden hlas, pak druhý a následně je kombinovat. Zvuková nahrávka mi pomáhá udělat si alespoň základní obraz o skladbě a pomocí braillského notopisu jej pak zpřesňuji. K nevýhodám zrakového handicapu patří i to, že nemůžu sledovat filmy s titulky. U angloamerických filmů mi to nevadí, ale když si vezmu, že Oscara získal korejský film, tak mé šance, že se na něj podívám, jsou dost malé. Pokud ho tedy nepředabují.😊 Také všechny knížky nejsou dostupné v digitální formě, což někdy trochu komplikuje studium – sehnat všechny studijní materiály v digitální podobě nebo v Braillově písmu je náročné. I z hlediska budoucího uplatnění v hudbě je to bez možnosti číst noty složitější. Spousta zakázek je taková, že přijdete, dostanete noty a máte hrát s kapelou nebo někoho doprovodit z listu. Já musím mít veškerý repertoár předem domluvený a připravený v hlavě.
Měli vaši pedagogové na hudebním oboru nějakou zkušenost s tím, jak pracovat s žákem se zrakovým handicapem?
To ne. Ale snažili se svůj přístup uzpůsobit. Například paní učitelka na zušce zkoušela hrát na klavír se zavřenýma očima a hledala možnosti, které by mohly fungovat. Na konzervatoři je to pak už více o spolupráci mezi studentem a pedagogem.
Co nebo kdo vám v životě pomáhá?
Napadá mě víra – jsem praktikující křesťan, to hraje v mém životě velkou roli. A samozřejmě mamka. Vytrénovala se na dokonalého vodiče, šli jsme spolu třeba i docela náročné treky na Madeiře, lyžuje se mnou. Asi bude trvat dlouho, než najdu někoho podobného. Lidí, kteří mi pomáhají, je ovšem víc, kamarádi, spolužáci…
A co byste vzkázal rodičům, kteří zjišťují, že jejich dítě bude mít vážný problém se zrakem?
Mám motto, že slepota není postižení, ale životní styl. Vím, že i mí rodiče se srovnávali s tím, že náš život nebude takový, jak si původně představovali. Ale rodiče by se neměli ptát, proč právě oni, neměli by vnímat zrakový handicap dítěte jako trest a brát to tak, že něco udělali špatně. To nemá smysl. Naopak je dobré si říct: Situace je, jaká je, a není to konec světa. I jejich dítě bude moci dělat spoustu věcí, jen je bude dělat jinak. Jeden kamarád si na svůj status vložil heslo: Jsem slepý, nikoli neužitečný. Lidé často vnímají jen to, co nevidomý nemůže. Ale toho, co může, je nepoměrně víc.
Společnost pro ranou péči
Už 30 let se zaměřuje na podporu rodin, které pečují o dítě s postižením v raném věku, tedy od narození do 7 let, aby svůj život zvládaly lépe a nemusely se uchylovat ke krajním řešením, jako je umístění dítěte do ústavní péče. Poradkyně rané péče dojíždějí přímo k rodinám domů a ukazují rodičům, jak mohou stimulovat dovednosti dítěte i jeho celkový vývoj, jak mohou s dítětem komunikovat, jak upravit domácí prostředí. Zapůjčují potřebné pomůcky a vhodné hračky, poskytují sociální poradenství, nakontaktují rodiče na další odborníky v regionu. Jsou připraveny podpořit rodiče, dítě i jeho sourozence a rodinu. A to vše bezplatně. Společnost má bohaté zkušenosti a ve svých řadách mnoho vyškolených profesionálů, kteří mají nejen vzdělání ve speciální pedagogice a sociální práci, ale také potřebný výcvik v práci s dětmi s konkrétním handicapem. Společnost pro ranou péči působí v 10 krajích, pracoviště má kromě Prahy a Brna také v Olomouci, Ostravě, Českých Budějovicích, Zlíně, Žďáru nad Sázavou a Karlových Varech.
Veškeré informace o rané péči a potřebné kontakty naleznete na stránkách ranapece.cz.
Foto: archiv Společnosti pro ranou péči
