O tom, jak jsem nedokázala nic napsat #zOutu

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Nedá se nic dělat občas se člověk dostane do krize. Říkáte si: Múzo, polib mě, nicméně múza si to vyloží jako Múzo, polib mně neboli Múzo, polib mi.

Byl pátek dopoledne, ideální čas na psaní mého pravidelného sloupku, který vychází jednou za dva týdny v úterý. Zapnula jsem počítač, otevřela si textový editor a hleděla na prázdnou bílou stránku.

Když jdu psát, mám už rozmyšleno, co v textu bude. Teď jsem si však uvědomila, že vlastně nevím, o čem chci psát. Hmm… A koukání na prázdný list v textovém editoru obvykle inspiraci nepřinese.

Ten týden byl pro mě časově náročný. Sice se konal Prague Pride a já jsem každé odpoledne stála na stánku Amnesty International a Transparentu nebo se účastnila akcí, nicméně se nejednalo o nic, co bych mohla zúročit v rubrice. Nehledě na fakt, že už mi jeden „prajdovský“ text před dvěma lety vyšel.

Nevadí, rozhlédnu se po místnosti. Třeba mě něco inspiruje.

Při pohledu na poličky jsem si připomněla, jak se svými 157 centimetry skoro nikam nedosáhnu, a tak pro mě zůstávají vrchní police neznámým teritoriem, kam něco odložím a najdu to až za pět let, jelikož na to nevidím. 

Jenomže co bych sdělila ostatním? Pointu by mé vyprávění nemělo a textů o tom, jak se žije malým lidem, je už přehršel. Tudy tedy cesta nevede.

Začínalo mi být horko. Pustila jsem si větrák a napila se vody. Mohla bych psát o počasí? To už jsem na tom tak zoufale, že nenáviděný small talk kopíruji do sloupkové podoby?! To se mi taky moc nelíbí.

Dívám se z okna ven. Svítí sluníčko a na ulici je liduprázdno a zvířeprázdno. Ano, i vosy, které jsou jinak v této době dotěrné a létají mi bez svolení do bytu, to takzvaně zabalily. Ani děti si už nehrají na ulici. Všude je mrtvo.

Je to vlastně smutné. Změna klimatu si nese své ovoce. Je nám horko a krajina vysychá. Živočichové mají žízeň. Když děti sedí doma na zadku, je to problém, měly by se hýbat venku. Jenže venku je horko. Když jdou děti demonstrovat za menší horko, je to ovšem také špatně.

Už vím. Můj sloupek bude o dětech. Ale až ten příští, neboť jsem si už stihla popsat dosud prázdný list.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!