Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Ivanu Korbovi „táhne“ na pětadevadesát. Včelaření se věnoval více než padesát let, ale kolik medu mu za tu dobu včely nasnášely, to spočítané nemá. Že právě letošní sezona byla jeho poslední, v tom však má jasno.

První sklenici s medem jsem od včelaře ze Slezské Ostravy kupoval před patnácti roky a od té doby byl výhradním dodavatelem pro naši rodinu. Zahrada u jeho rodinného domku byla místem, kde jsme při občasných návštěvách probírali jedno téma za druhým. Že je mezi námi „nepatrný“ věkový rozdíl téměř čtyř desetiletí, to nám nevadilo. 

Věnovali jsme se a pořád věnujeme našim životům, radostem i trablům a mudrujeme nad vším možným. Chlapík od včel má pořád živé oči a je v obraze. A také pozorně sleduje dění u nás nebo ve světě a často mě zaskočí zasvěcenými dotazy. A při těch našich debatách, jak by měl svět vypadat a co by se pro to mělo dělat, jsme čím dál více zjišťovali, že jsme v názorech „na jedné lodi“. 

Až tak velká moudra jsme však nevymysleli. Když to aspoň trochu jde, že by měl člověk pracovat, hýbat se a občas si něco přečíst, v tom by s námi souhlasil asi kdekdo. A když se někdo umí zasmát i sám sobě, že to pomůže přečkat horší okamžiky života, to jistě také není myšlenka na Nobelovku. Ale když jsme začali ten překotný vývoj světa vidět až v moc černých barvách, byl to právě Ivan Korba, kdo použil svůj včelařský nadhled a pootočil naši debatu k optimističtějšímu tónu.

„Zase to bude lepší, uvidíte. To mě naučily moje včelky, že člověk má být trpělivý a pracovitý,“ řekl mi při posledním sezení. „Když jsem měl jeden rok hodně dobrou snůšku a čekal, že mi budou nosit každým rokem víc a víc medu, přišly třeba dva slabší. A pak se to zase prostřídalo. Tak je to i v životě. Člověk zažije hezké dny, ale aby si jich vážil, musí zvládnout i ty méně povedené. Proto věřme, že se to spraví.“ 

Zastyděl jsem se, že debatu musel k optimismu nasměrovat o čtyři desetiletí starší pán a zkusil jsem ho ještě zviklat v jeho rozhodnutí skončit s včelařením.

„Já nad tím dumal dlouho, ale včelky už chovat nebudu. Nerad bych je šidil. A kdybych to nedělal pořádně, smysl by to nemělo,“ dodal na rozloučenou chlapík, který má v občance rok narození 1926.

Včelí terapie

Ivan Korba mě vždycky při povídání na lavičce poblíž úlů uklidňoval, že včely jsou klidné a nemusím se bát jejich žihadel. Sám odhaduje, že za ta léta dostal stovku žihadel, možná i víc.

„Jednou mi spadl na ruku roj, ale to nebyly moje včely. Tenkrát mě popíchaly hodně. Ty moje včelky mě občas také píchnou, ale jedno dvě žihadla, to člověku neublíží, naopak,“ říká Ivan Korba. „Sám jsem si vyzkoušel, že včelí žihadlo pomáhá na klouby. To chytíte včelku a necháte si dát žihadlo… no… do zadní části těla. Ale má to svůj systém. První den jedno žihadlo, další den dvě a pak zvyšujete až do pěti. Stejným způsobem pak to očkování snižujete. Mně to pomohlo, klouby přestaly bolet,“ vysvětluje vitální senior schéma „včelího očkování“.

Foto: Břetislav Lapisz

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!