Do kavárny se přiřítím se zpožděním a moje omluvy málem nejsou přes okolní šum slyšet. Ivana mě přijímá s úsměvem, v klidu popíjí mošt a čeká, s čím se vytasím. Klouže očima po místnosti, takže si najednou nejsem jistá, jestli se jí já můžu do tváře dívat přímo. Můžu, i když se stydím za to antré, rušné prostředí a vlastní neznalost. Zbytečně.
Ivana Recmanová, nová kolegyně z redakce Inspirante, jinak taky lingvistka, básnířka a glosátorka veřejného dění, je autistka. Zato určitě není mimoň, dětinský dospělý, skrytý génius nebo zarytá milovnice vzorců a rituálů. Film Rainman nikdy neviděla. „K autismu se obvykle vyjadřují ti, kteří tuto diagnózu nemají nebo o ní nic nevědí. Autisty různě infantilizují nebo schematizují, a my jsme tak nechtěně zdrojem nemístného zacházení a humoru. Přitom se prakticky nemůžeme bránit.“
Ivana šíří osvětu, kde se dá. Od května radí v nově zřízené skupině ombudsmance Anně Šabatové. Vstupuje do různých diskusí, píše články. Často zato slízne kritiku. Je za tu, co má nepatřičně lehkou formu onemocnění nebo za tu, co je tupá. „Když se někde vyautuješ, tak jsi prostě divná. Lidi se leknou a nechají tě v tom. Nenapadne je se za hrubost omluvit, něco ti znovu vysvětlit nebo vytvořit přijatelnější podmínky.“
Lepší pochopení sebe sama
Vždycky se považovala spíš za introvertní, lehce nešikovnou a snad trochu roztržitou slečnu. Nevyhledává oční kontakt a větší společnost, neví, jak zapadnout. Odmítá se porovnávat a soutěžit a sem tam ji něco vyvede z míry. Občas nerozpozná ironii nebo nepobere vtip. Nesnáší konflikty a příliš těsný fyzický kontakt. K tomu ji drtí nenaladění druhých lidí a časový pres. „Určení diagnózy mi leccos usnadnilo. Pochopila jsem, že nejsem špatná a některé věci zkrátka nezměním. Navíc jsem zjistila, že mám nárok i na úlevy nebo přizpůsobení podmínek.“
Párkrát tedy ve škole využila možnost psát test v tichém prostředí bez časového limitu. Učení ji ale šlo, má bakaláře ze španělštiny a magistra z lingvistiky a kybernetiky. Nechtěla se zaměřit na jednu věc, otázku uplatnění si tak nechává otevřenou. Práci hledala celkem snadno, těžší ale bylo zaměstnání ustát. Ivana se totiž při mnoha běžných situacích nemusí vůbec cítit dobře. Pak se rozhoduje, nakolik autismus přiznat, požádat o pomoc a čelit případnému ponížení.
Bez vytáček, prosím
„Už vím, že nechci být někde, kam průběžně chodí zákazníci. Neumím vyčíst jejich nálady a adekvátně zareagovat. To ale neznamená, že nemám city a netrápím se tím, spíš naopak.“ Dost sil a soustředění pak Ivču stojí některé každodennosti, třeba právě pohled do očí, dotyk, konverzace s několika lidmi naráz, přepínání pozornosti a podobně. „Pomohlo by, kdyby lidi přestali předstírat a byli přímočařejší. A kdyby to, že zrovna něčemu nerozumím, přijali bez výsměchu nebo nevhodných komentářů.“
Práce jedna báseň
Ivana pracuje na částečný úvazek ve firmě, která vyvíjí software na výuku angličtiny, zároveň vede firemní blog. Baví jí to a je v tom dobrá. Občas jen potřebuje přestávku nebo práci z domova. Tam také ráda ve volném čase brouzdá po internetu, tříbí si rozhled a debatuje s okolím. Servítky si nebere a rozhodně se nevyhýbá ani kontroverzním tématům. „Líbilo by se mi mít své fanoušky a vědět, že má slova mají skutečný dopad.“
Lásku k psanému slovu a jazyku nezapře ani jinde. Překládá, píše si postřehy a básničky a lákalo by ji psát i texty k písničkám.
Klidně i vzorem
Hudba Ivču baví i jinak, ráda tančí, poslední dobou hlavně hip–hop. Klidně před zrcadlem a ve skupině. Jinak taky plave, je s přáteli a toulá se na procházkách se psem. „Miluju soumrak. Ten čas, kdy ožívají noční živočichové a jsou slyšet jiné zvuky. To mě uklidňuje.“
Uklidňující je pro Ivanu právě tenhle věk. Ve svých šestadvaceti je samostatná, nedá se přehlédnout a vypadá jako děvče, co se s ničím nepárá. „Ono je fajn, že si věci můžu přizpůsobit tak, jak je potřebuju. Můžu leccos ovlivnit a rozhodovat se sama za sebe. A třeba být i někomu vzorem. Já jsem na autismus byla na přelomu milénia sama. To dneska už snad nikdo nemusí.“
Foto: archiv Ivany Recmanové
