Integrace je jako paní Columbová. Všichni o ní mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. Při začleňování či prolínání se často zasekneme někde v půlce a zůstáváme jen u „někoho někam.“ Někoho ukázat a někam vyvenčit.
Nerozumím tomu, proč vlastně musím mít něco navíc jenom proto, abych se procpala tam, kde mě stejně nechtěj. Protože co z toho budete mít, že jo, ještě se tak o někoho starat. Musím být o fous schopnější, drzejší, čilejší, skvěle se znát a být nad věcí, abych zvládla ten prvotní náraz a ustála šok druhých lidí z toho, že špatně chodím.
Když se to povede, nastane další fáze, v níž přijímám gratulace k tomu, jak jsem božská „i s těma nohama“, protože „tohle bych nedal, a ty se furt směješ.“ Já se ale řehtám jednak z nervů a taky proto, že mívám plné ruce a při honbě za pevným bodem se klidně do něčeho zakousnu, kovové tyče jsou přece všude kolem. Takže je dobré mít otevřeno, než mi zas nějakou bariérou sklapne.
Po krátké době nastane pozorování zvířátka, tedy porovnávání světů. A nezřídka údiv nad tím, proč zrovna teď chci podat ten šanon, když „ruce máš a včera ti to tak šlo.“ Tohle bolí. Vysvětlit sama sobě i druhým, že si můžu nechat pomoct a šetřit tak čas a síly. I když mám svaly a čáry, zpravidla se musím předběhnout a ulehčit si to dřív, než to zbytečně odnesu.
Zvláštní je, že právě v tu dobu se lidi kolem začnou bát toho, že se dost nesnažím a nechávám se obskakovat. Vždyť přece každodenní realita je pro mě rehabilitace, tak do toho! Jenže moje tělo regeneruje jinak a přetížení neprospěje nikomu, kromě prodejců matrací a Red bullu.
Častokrát jsem se kousla. Třeba jsem jela sama přes hodinu domů tramvají, metrem a busem s čerstvě vytrženou osmičkou. Se slzou v oku jsem vzpomínala na ty, co vlastní auto a nebojí se ho použít, i když mají zdravý nohy a nákupák u nosu. To je integrace naruby, při marném pokusu nevyčnívat jsem občas sama sobě za krávu. Zato hrdou a všehoschopnou.
V předposlední fázi začlenění mám už nějaké nároky a narážím na praktické nesrovnalosti, které se dají dobře shrnout pod „na vás tu nemáme kolonku.“ Přitom já často zažívám „na vás tu nemám nervy.“ Být průkopnice není špatný, ale střežit všechny papíry, termíny a další náležitosti je na palici. Vlastně svůj život žiju několikrát, naživo, a pak okem úředníka a lékaře.
Tradááá. V poslední štaci jsme integrovaní a spokojení, nastavené procesy fungují, nikdo se nikoho nebojí a kupodivu to dohromady šlape. Vzájemně se obohacujeme, zpomalujeme, zrychlujeme a uzemňujeme. A hlavně se potřebujeme.
Bojíte se, že to odnesete? To si pište, já si to kafe v zubech přenášet nebudu.
Foto: archiv Heleny Tutterové
