Ačkoliv (nebo právě proto), že jsem nikdy neslavila svátek svatého Valentýna (a to i v dobách, kdy jsem byla zadaná), s radostí jsem letos přijala návrh několika single kamarádek, že ho půjdeme zapít do klubu na koncert. Popravdě, ani jsem si o zmiňované akci nesháněla podrobnější informace. Stačilo mi, že jde o rockovou hudbu a vstup je zdarma. To mě, v rámci mé lhostejnosti k tomuto zprofanovanému americkému svátku, bohatě naplňovalo. Ale nemohla bych to být já, aby se zase něco „nepodělalo“.
Den před Valentýnem jsem dělala rozhovor s velmi zajímavou ženou, která dvakrát porazila rakovinu. Celý předcházející den jsem tak strávila přípravami, abych se dobře vyspaná mohla ráno vypravit na pracovní schůzku. Rozhovor se vyvedl. Co se však nevyvedlo, byl můj Valentýn. Alespoň ze začátku. Moje „zabedněnost“ z předvčerejška, kdy jsem strávila celý den doma, se mě držela i v pátek. Měla jsem úzkost. A vzhledem k vážnosti rozhovoru předešlý den to bylo poněkud ironické. Paní, jež po vážné nemoci žije naplno každý den, byla v ostrém kontrastu k mému strachu o šaty a roztržené silonky (ano, opravdu). V hlavě mi (s určitou nadsázkou) zněla její slova, že strach je zhoubný. Mnohdy víc než samotná rakovina. A měla pravdu.
Celý den v posteli s úzkostí, abych se večer vítězoslavně zvedla, bez nehody se oblékla, v pořádku se dostavila na akci a strávila ji v příjemné společnosti přátel, je toho důkazem. Strach je zbytečný stejně jako všechny nemoci. Bez nich by bylo na světě líp. A stejně tak zbytečné je srovnávání. Ať už jde o rakovinu, úzkost nebo schizofrenii. Nemoci jsou zkrátka nemoci. Jsou tady, existují a měla by se jim věnovat patřičná pozornost. Bez bagatelizace, romantizace a beze strachu. Ten je nejhorší.
Foto: Pixabay
