Co nás vyvádí z rovnováhy a proč má smysl vědět, jak ve stresu reagujeme? Kdy zpozornět, dát víc na řeč těla a jak z kruhu přetížení ven? I o tom v kavárně na Duhovce přednášel docent Pavel Harsa, vedoucí klinický psycholog VFN a 1. LF UK. Hodina příjemně nabitá souvislostmi ukázala, že znát fakta a doporučení nestačí. Důležité je se podle nich opravdu zařídit.
Nejde přece o život – na problémy se dá vždy podívat z více úhlů, a udržet si tak nadhled. Takový je přístup muže, který se jako jediný statečně přihlásil, že stres nezažívá, nebo spíš neprožívá. Tím si od přednášejícího vysloužil gratulaci a dovětek do publika, že lidé podléhají stresu různou měrou a jsou i tací, co jsou splachovací. „Mít svoje rituály opravdu pomáhá,“ pokračoval Pavel Harsa, „podobně jako schopnost řešit věci dřív, než nám přerostou přes hlavu. Stejně tak nám prospěje umět si rozvrhnout čas a najít si během dne aspoň chvilku pro sebe, zkrátka si připustit, že nežijeme jenom prací nebo třeba rodinou.“
V moderní době sice už dávno nebojujeme o holé přežití, zato chceme ve všem vynikat a jsme zahlceni požadavky a informacemi. Kromě vnějšího tlaku jsme si tak přidali i ten vnitřní. Vlastní nároky nám pak nedovolí ubrat páru, natož z toho rozjetého vlaku vystoupit. „Když se někdo chlubí, kolik toho stíhá a jak málo spí, vždycky si říkám, čím to asi dotuje, a jestli má vůbec čas a energii se trochu hýbat.“ Dopad dlouhodobého stresu se totiž právě nedostatkem spánku a fyzické aktivity výrazně zhoršuje. To často vede až k vyhoření, psychickým poruchám, úzkostem nebo kardiovaskulárním a metabolickým onemocněním, kterých tak ne náhodou v populaci stále přibývá.
„Proto má takový smysl zdravý životní styl, i když vím, že to zní jako klišé.“ Pohyb odbourává stresové hormony, dechová cvičení rozvolňují napětí a zlepšují koncentraci, spánek napomáhá regeneraci a spolu s dobrým jídlem dodává energii. Takhle opečovaní a odpočatí máme víc chuti si všímat okolního dění a nebrat si ho přitom osobně, věnovat se různým zájmům a rozvíjet vztahy. „Problémem totiž není stres samotný, to je jen přirozená reakce organismu na zátěž, ale škodí nám, když v něm zůstáváme příliš dlouho bez ventilace. Mění nám pak chování, komunikaci i potřeby, a tím vznikají třecí plochy. Navíc si mezi sebou nerozumíme v tom, jak stres projevujeme a kompenzujeme. Nemáme sílu si navzájem přeložit, že i když k tomu chceme dospět jinak, jde nám vlastně o totéž.“
Stres a jeho zákonitosti
Zatímco ženy obvykle reagují na vyvedení z rovnováhy tím, že potřebují své záležitosti sdílet a cítit, že v tom nejsou samy, muži naopak unikají do ticha, adrenalinu a fyzického vybití. Páry tak kromě vzájemného přetlumočení potřeb udrží na stejné vlně zprávy, doteky, povzbuzující pohledy, tedy malé signály důvěry, díky kterým se nepropadnou do výčitek a pocitu odcizení. Děti se pod tlakem většinou neprojevují slovy, mluví za ně spíš tělo a chování. Prospěje jim bezpečné prostředí, klidný rytmus dne a předvídatelnost. Velmi podobně to mají senioři, těm ale na stres nasedá ještě zhoršující zdraví, ubývající kompetence a sociální izolace. Proto jim kromě už zmíněného pomůže zájem i respekt k jejich rozhodnutím, tempu a stylu života. „Samozřejmě nic nelze brát schematicky, každý jsme originál. Navíc nejde o to, kdo stres zvládne líp, ale jakým způsobem.“
To, jak stres řešíme, závisí na naší osobnosti, dosavadních zkušenostech, kontextu a prostředí, proto jinak reagujeme v práci, mezi přáteli nebo doma. Můžeme být například aktivní, pasivní, zaměřit se na emoce nebo na problém. „Strategie si vybíráme vědomě. Ale někteří lidé pod velkou zátěží nevědí, co přesně dělat, a pak se uchylují k návykovým látkám, jsou agresivní, případně celou situaci včetně vlastních pocitů popírají.“
Zásadní je jak, ale i kdy, protože stres má svůj typický průběh. Fáze poplachu (něco se děje) nás díky vyplaveným hormonům a napětí svalů rychle nabudí. Ve fázi odolnosti (musím vydržet) dokážeme se stresem pracovat a paradoxně podávat lepší výkony. Jenže hrozí, že začneme přehlížet únavu a pozvolnou ztrátu radosti. Pojedeme na sílu příliš dlouho, a dostaneme se do fáze vyčerpání (už nemůžu), kde není z čeho brát. Objeví se výrazné kolísání nálad, poruchy spánku, zhorší se imunita. „To už je nebezpečné, zdroje došly, tělo i psychika volají o pomoc.“ Při dlouhodobém ignorování vyčerpání riskujeme kolaps, někdy uváděný jako čtvrtá fáze. „Při včasném zásahu nemusí dojít ani ke zhroucení, ani k hospitalizaci. Nejlépe se stres řeší hned ve druhé fázi, ještě než tělo vypne samo.“
Za odborníkem klidně hned
Obrátit se na odborníky je přitom skvělý způsob, jak se s celou situací popasovat. Zatímco při chronické zátěži už není zbytí, při počátečních obtížích se nás zatím do ordinace stále tolik neodváží. To si raději popovídáme s lidmi v kontaktních profesích, třeba s farářem, kadeřnicí, kosmetičkou nebo masérem, dostupnou úlevu přináší i čas v přírodě a se zvířaty. „Hodně pomáhá, že téma duševního zdraví je v různých pořadech, filmech a knihách. Jen do toho hází vidle doktor Google. Než se dostaneme k lékaři pro skutečnou diagnózu, je to další zbytečný stres.“ Právě proto bychom měli na stránkách a sítích brouzdat s rozmyslem, i když dnes existují ověřené tematické weby a appky, které stojí za to vyzkoušet. „Je fajn si připustit, jak se cítíme a nedržet to v sobě, protože mít všechno perfektní, pod kontrolou a bez stresu prostě nejde. Zkrátka má smysl se starat, ale nezneklidňovat.“
Foto: Michal Janků
