Při současném rozvolňování se zdá, že je covidová situace už za námi a raději bychom na všechny nepříjemnosti s ní spojené zapomněli. Ale přesto, nebo právě proto bychom si měli připomínat obětavé a k smrti unavené zdravotnické pracovníky. Zaslouží si náš obdiv a poděkování a jistě by si zasloužili i pořádnou finanční odměnu a veřejné ocenění od představitelů státu.
Měla jsem možnost osobně poznat několik obětavých sestřiček na JIP ortopedické kliniky. Některé z nich se vrátily z tříměsíčního pracovního nasazení na covidovém oddělení a přes náročnou práci na pooperačním JIP si povzdechly, že je to tady pohoda proti jejich předchozí práci. Psychicky vyčerpávající bylo podle nich především vědomí, že jen třetina či čtvrtina jejich pacientů upadajících do umělého spánku se z něj probudí. S mnohými z nich si předtím povídaly, tito lidé řešili své každodenní i pracovní povinnosti, mluvili o svých blízkých, s kterými se nemohli ani rozloučit, a najednou se to zvrtlo. Ať už to byl senior, nebo aktivní podnikatel, tatínek několika dětí, či nastávající maminka, všechny tyto osudy byly silně traumatizující.
Covidová situace však má vliv i na zaměstnání ve zdravotnických zařízeních obecně. Ukázala především nedostatek zdravotnického a především pomocného obslužného personálu, což musí nahrazovat větším nasazením a úsilím zbývající zdravotničtí pracovníci. U některých zaměstnanců to však také znamená počínající syndrom vyhoření nebo psychické následky, které se projevují se zpožděním. A odnášejí to pak samozřejmě pacienti, kteří by v normální situaci byli opečováváni a byla by jim věnována mnohem detailnější pozornost. Pak se ty dříve obětavé sestřičky stávají „vlaštovkami, které nakouknou do dveří pokoje, a než jim stačíte říct, co potřebujete, zase odletí“, jak to vtipně komentovala jedna moje spolupacientka. Bohužel pak může nastat i situace, že se na prosbu o pomoc dočkáte odpovědi jako v restauraci: „Požádejte u kolegy“. Ano, zřejmě i současný způsob vzdělávání vede k situaci, kdy zdravotník může vykonávat jen určité pevně stanovené úkony. Proto když požádáte o nalití čaje do sklenky nebo vynesení mísy, můžete dostat odpověď, že to není jejich práce. Je to hodně frustrující a trpí důstojnost ležícího a nemohoucího pacienta, který se pouze nahodile strefuje při prosbě o pomoc, jestli mu bude vyhověno. Přestože chápeme, v jaké jsou zdravotníci situaci, dopadá to také na psychiku pacientů. Takže je to koloběh, z něhož zatím není úniku.
O to více si pak člověk považuje těch, kteří přes to všechno dokážou pomáhat s humorem, a úsměvem nebo povzbuzujícím pohlazením vám dodají sílu překonávat vaše potíže. Děkujeme, sestřičky, a vydržte, neobejdeme se bez vás!
Foto: Pexels
