Pohlazení od psycholožky
Ne vše pozitivní je vždy pozitivní. Avšak na pozitivní se musí s pozitivitou. Negativita nemá u pozitivity šanci uspět. Trošku paradoxní, ale to je moje osobní zkušenost.
V mých doporučeních slyší lidé často o PŘIJETÍ. Některé situace v životě opravdu nemůžeme změnit. Je to tak, jak to je. Když si člověk vyslechne lékařův závěr o tom, že má v těle rakovinu, je to obrovský šok. To není pravda, museli se určitě splést. To nejsou jeho výsledky. Přezkoumejte to znovu. Pak dochází k fázi, kdy hledá na internetu všechno kolem rakoviny a alespoň jedno záchranné lano, aspoň jedno. Přichází i vztek, zlost. Postupem času někteří možná pomalu akceptují. Zvlášť ti, kteří najdou podporu v nějaké pacientské organizaci.
Když se to člověk dozví podruhé, nevěří, že je to možné. „Vždyť to mi nikdo neřekl!?! Potřetí už je to tu zase! Proč??“ Nebo třeba „Za co?“ Mně naštěstí přišla do cesty kniha o přijetí a co že to vlastně to přijetí znamená.
Počtvrté mě opět nikdo nevaroval, ale některé naučené mechanismy začaly nést svoje ovoce. Život jde dál, ať už se chováme jako hrdinové nebo jako zbabělci. Není jiné pravidlo, než ho prostě přijmout.
Může se třeba zase začít dařit. V mezích normy to vypadá idylicky. A život jde dál. My víme, že jsme tady na této planetě chvíli. Že naše pouť není „napořád“. Kdo by chtěl ale o tom přemýšlet! Stejně tam musíme všichni! Jen někdy nastane okamžik, kdy je to blíž.
„Těch metastáz je tady docela slušný rozsev. A ještě další tady v kosti.“
Někdy, i kdybyste se rozkrájeli, nic s tím neuděláte. „Co tedy dělat? Psycholožko, poraď!“ Nic než přijetí stejně nepomůže. Můžete dupat, řvát, nesouhlasit. To spíš má chuť „začátečník“. Pomůže to? Někomu na čas ano, protože ze sebe vydupe a vyřve svoje nahromaděné emoce.
Zvláštní je, že člověk, který slyší poprvé ortel diagnózy rakoviny, je na tom emocionálně hůř, než člověk s opakovanými zkušenostmi. Ten začne spíš přemýšlet, zda to zvládnou jeho žíly, jak bude dojíždět, jak si život přeorganizuje. Když se přidají metastázy, pak se najednou zklidní ještě víc. Jak to? No protože vědomí, že jsme smrtelní, to máme všichni. Náhle si to ale člověk UVĚDOMÍ, že konečnost našeho žití se ho najednou začne týkat už jinak. Blížeji a osobněji. Ne takové to „musíme tam stejně všichni“.
Nelze, než to s pokorou přijmout. Ne rezignovat, avšak přijmout. Tedy nevzdávat to hned po oznámení. Dnes už vím, že na pozitivní neplatí negativní. Prostě to nepomáhá. (Myslím tím pozitivní nález a negativní myšlenky.)
Dobře, ale jak si to mám urovnat v hlavě? Mně se osvědčilo napomáhat si správnými otázkami. Například: „Co mohu já právě teď udělat pro to, abych se cítila lépe?“ – „Co se mi už osvědčilo, abych se cítila vyrovnanější?“ – „Jak se mohu zklidnit a vyladit se?“ – „Co mi nyní udělá radost?“ – „Čemu bych se právě teď mohla věnovat, aby mi to přinášelo potěšení?“ Pro někoho je to moc přemýšlení a raději se nechá udusat tím, co se víří jeho hlavou. I to je cesta. Nikdo v našich botách naší cestou nepůjde.
Otázky typu „Proč se to zase muselo stát zrovna mně?“ – „Co jsem komu udělala, že přišla další jobovka?“ – „Jak to teď všechno bude?“ Takových a podobně laděných otázek mysl přináší za celý den spousty. V noci je snad naše mysl ještě výkonnější! Jakmile přijdou otázky tohoto typu a ony přijdou, odeslat je pryč a nahradit novými. Těmi, které hledají odpověď v našem podvědomí – jak to udělat, abych se teď cítila lépe a co mi přináší prožitek radosti. Je pravda, že byť se to zdá logické, používáme to nelogicky málo!
Poznámka pod čarou: V Praze jsem se zúčastnila mezinárodní konference Reach2Recovery, pořádané Aliancí žen s rakovinou prsu k tématu rakoviny žen. Sešly se zde ženy z celého světa. Řada témat se týkala i metastatických pacientek. Moje zjištění – je nás opravdu hodně. U nás i celosvětově. To číslo je vysoké. Málokdo si umí představit dvě Prahy vedle sebe a všichni obyvatelé mají jedno společné. Jsou metastatičtí. V budoucnu se o tomto tématu už mluvit šeptem nebude. Je to tak, jak to je.
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
