Tento text je zamyšlení nad tím, proč jsou stále lidé se zdravotním postižením stigmatizováni v některých oblastech každodenního života. Jejich rodičovství je právě jednou z nich. Troufám si říci, že každý rodič s viditelným handicapem se někdy dostal do situace, kdy ho okolí soudilo právě kvůli jeho viditelnému handicapu, a to i v souvislosti s výchovou či péčí o děti. Pojďme se na úvod krátce zastavit u naší historie.
V historii, a to i v té moderní, se setkáváme s tím, že lidé se zdravotním postižením byli perzekuováni a mnozí z nich podstoupili nucenou sterilizaci bez možnosti uplatnit své právo na rodičovství. Tyto křivdy na lidech s postižením se často zapomínají, i učená společnost se k nim vrací jen pomalu, a proto stále nad těmito tématy visí určité tabu. Historii však nezměníme a musíme na ni vždy nahlížet z dobového kontextu. Eugenická hnutí vznikla daleko dříve, než by se mohlo zdát, a rozhodně za jejich kolébku nemůžeme považovat nacistické Německo. Udává se, že například v USA došlo mezi lety 1902–1965 až k 65 000 nucených sterilizací lidí se zdravotním a mentálním postižením (viz Andrews a kol., 2019). Sterilizační zákony byly platné i v takových zemích, které dnes běžně považujeme za mimořádně vstřícné k rovným lidským právům a příležitostem. Například Švédsko zrušilo svůj sterilizační zákon v roce 1975, tedy v období, kdy na území socialistické Československé republiky byly neoprávněné sterilizace ve větším množství teprve na počátku. Už se nedozvíme, kolika tisíc lidí přesně se nucené sterilizace týkaly, ale jistě šlo o vyšší počty, než udávají odborné zdroje.
Právo na rodičovství
V českém prostředí je právo na rodinu deklarováno Základní listinou lidských práv, která je součástí naší ústavy (článek 32). Právo na rodinu vychází z Všeobecné deklarace lidských práv a dalších mezinárodních dokumentů. Rodina je chápána jako základní sociální jednotka, o niž je nutné pečovat a chránit ji. Velký zřetel je brán také na práva dítěte. Důležité pro naše téma je ovšem to, že není nijak určeno, kdo může, nebo nesmí být rodičem. Jde skutečně o základní právo každého jedince a jeho svobodnou vůli, zda se rodičem stát chce a může.
I lidé s postižením jsou rodiči
Proto je naprosto přirozené, že i lidé s postižením mají děti a zcela standardně fungují v roli rodiče. Krásné na dětech je to, že když vyrůstají v rodině, kde jeden z rodičů nebo klidně i oba mají nějaký handicap, nepřijde jim to zpočátku nijak zvláštní. Vnímají to jako normální stav a neporovnávají se s ostatními. Snaha o konformitu, škatulkování a následně touha po odlišnosti přichází až úměrně s věkem. Jestliže dítě žije v bezpečném a milujícím prostředí, je mu jedno, jestli jeho maminka sedí na vozíku nebo nosí bílou hůl. Mezi dítětem a jakkoliv postiženým rodičem se vyvíjí vztah a vzájemná kooperace naprosto stejným, samozřejmým a přirozeným způsobem jako u jakéhokoliv jiného rodiče, který postižení nemá.
Rodičovská role s sebou přináší péči a starost o dítě a to jsou právě ty oblasti, kde se rodiče s postižením mohou lišit od těch, kteří postižení nemají. U rodičů se smyslovým nebo tělesným omezením je nutnost určitých kompenzačních strategií asi nejcitelnější. Rodiče s chronickými nebo akutními problémy vyplývajícími z jejich zdravotních komplikací musí zase více řešit svoje přímé zastoupení v roli pečovatele. Tyto situace běžného života lidí s handicapem stále nejsou většinové populaci známy a z mého pohledu právě z těchto důvodů dochází k předsudečnému násilí a stigmatizaci lidí s jakoukoliv odlišností. Slavný muž české logopedie Miloš Sovák kdysi napsal: „Kdyby lidé více četli, tak by méně objevovali.“ Na dnešní dobu to můžeme vztáhnout tak, že kdyby se lidé více zajímali o druhé, nemuseli by se navzájem soudit v důsledku vlastní nevědomosti.
Proto otázky na rodiče s postižením typu „A jak zvládáte tohle?“, „Vy jste se skutečně rozhodli pro dítě?“, „Jak budete dělat tohle? To si tedy opravdu neumím představit…“ skutečně nejsou namístě. Pravda, žádný rodič si neumí představit, jaké to je mít děti, až do chvíle, než je skutečně má. Představy mnohých rodičů, že něco budou dělat takhle a něco zase určitě takhle dělat nebudou, se často rychle rozplynou a záhy zjistíte, že ač jste chtěli být třeba zatvrzelí odpůrci dudlíků, vaše dítě dudlík prostě miluje… Věci se řeší za pochodu a v takhle rychlém tempu i rodiče s postižením řeší, jak zařídit, aby vše klapalo, jak má, a bylo to schůdné pro obě strany. Nic víc, nic míň.
To, že člověk nemá ruku nebo nohu, z něj nedělá špatného nebo méněcenného rodiče. Rodičovství je přirozený, evolučně nastavený proces, který někteří jedinci zvládají lépe a jiní hůře. Postižení nehraje žádnou roli. Řada lidí s postižením přizná, že narození potomků zvažovali zejména z důvodu vlastní sebereflexe a vnímání vlastních limitů. Mnozí handicapovaní lidé také zvažují potenciální přenos vlastní genetické zátěže na své potomky. Rozhodnutí mít dítě za těchto okolností není lehké. Nicméně my jsme ti poslední, kteří mohou soudit. Odpovědnost za to mít dítě si nese každý sám, jestliže mu to jeho kognitivní funkce dovolují.
Soudit nás mohou pouze naše odrostlé děti.
*ANDREWS a kol., Disability as Diversity, Oxford Press, 2019
Foto: Pixabay
