Když zaslechnu, a je jedno, jestli je to třicátnice ajťačka, padesátiletý inženýr nebo jiný fanatický zahrádkář, jak zajásají, že už sluníčko hřeje a oni se nemohou dočkat, až své ruce zaboří „do hlíny“, vyskočí mi na čele žíla starostí a chmur.
Naše zahrada je poměrně rozsáhlá a udržet ji při běžném pracovním tempu ve stavu, aby nepřipomínala zpustlou krajinu, to dá opravdu fušku. Trávu posekám, na svém políčku mám libeček, pažitku, přijde čas i na rajčata (co vždycky v době dozrávání chytnou plíseň) a okurky. A z dlouholetých zkušeností dobře vím, kolik času mě stojí udržet zahradu ve stavu, aby nepřipomínala nepropustnou jihoasijskou džungli. I proto se zuby nehty bráním jakýmkoliv pokusům o vysazování květinek, budování nových záhonků a podobně.
Letos jsme zušlechťování zahrady zahájili už v polovině března, švagr pokácel stromky, co nám rostou ze sousedícího parku, přibral i jabloně či hrušně, které byly úplně seschlé a už nerodily. Po dvou víkendech tak naše zahrada připomínala polom. Takže jsem odpoledne co odpoledne trávil v ruce s elektrickou pilou a nůžkami na větve a snažil se kmeny pořezat na polena a zahradu poklidit.
Sotva jsem tuto nezáživnou činnost ukončil a plánoval jsem odpočinkový týden, hlásila mi manželka s nadšením, že nejprve bude v Olomouci výstava Flora a o týden později v Kroměříži další výstava pro zahrádkáře. „Uděláme si hezký výlet, nakoupíme nějaké sazeničky a konečně budeme mít tu naši zahrádku pěknou,“ pronesla.
A já budu dřít jak havíř a budu se chodit domů jen najíst a prospat, odpověděl jsem si sám pro sebe, protože jsem jí nechtěl zbytečně kazit radost. Na Floře v Olomouci jsme byli minulou sobotu. Pořídili jsme odhadem dvacet sazeniček a také dlouhou lžíci na obouvání bot. Slovenský prodejce tvrdil, že je z pravé ocele. Takovou dlouhou lžíci jsme kdysi měli a s přibývajícími lety ji považuji za neocenitelného pomocníka. Takže ten výlet nebyl pro mě až tak zbytečný.
Při zpáteční cestě si manželka chvíli zdřímla a pak začala plánovat zahradní úpravy, já jsem naopak lamentoval. „A kde to chceš zasadit, aby to vydrželo aspoň jeden den?“ ptal jsem se ironicky s odůvodněním, že naše Julka vše nové, co je na zahradě, okamžitě obsadí a považuje to za své útočiště. Abych nebyl úplný kazisvět, dodal jsem, že to ohradím takovým tím mysliveckým plotem. Je sice nízký, ale třeba to Julku odradí, dodal jsem.
Celou neděli manželka na zahradě dřela jako mourovatá, já jsem vytvořil plůtek, až radost pohledět. V neděli bylo krásně, tak byl na ten kousek naší nově upravené předzahrádky docela hezký pohled. Julka se tvářila, že ji nezajímáme my ani naše dílo, kolem předzahrádky chodila s respektem. Tak jsme doufali, že jí to vydrží.
V pondělí ráno jsem se při odchodu do práce v brance u našeho domku ohlédl a bylo poznat, že Julka na „naši pýchu“ zatím nevkročila.
Domů jsme se vrátili až pozdě večer po setmění. Stejně jako drahá polovička jsem nevěřícně zíral na naši předzahrádku. Julka byla vyvalená na čerstvě zasazených květinkách (tři zasazené cibulky trvalek stačila už vyhrabat) a spokojeně vrtěla ocasem. Ale její radost ze shledání netrvala dlouho. Manželka vyskočila z auta jako blesk, naháněla ji po zahradě a vyhrožovala: „Už žádné vyvařování, žádná játra s rýží, na granulích budeš, mrcho jedna.“ Julka špatně odhadla tón hlasu i manželčin vztek. Domnívala se, že jde o hru na honěnou, ale ta ji po chvilce přestala bavit, a tak se přišla přivítat. V očích měla radost, jako by říkaly: „To jste rádi, že mě máte.“
P.S. Dneska odpoledne jedu do Hornbachu a nakoupím ten vyšší myslivecký plot. A cestou se stavím v masně a koupím ta vepřová játra.
Foto: Štěpán Lapisz
