Všimněte si, že u popisu některých postižení je uvedeno „osoba se sníženou schopností orientace.“ To kecaj. Já se neorientuju vůbec. Což v civilizaci, v níž je ústředním konverzačním tématem „koupili jsme domek na severu“ znamená dost velkej handicap.
Život v Praze je v tomhle ohledu terno. Zdá se, že všichni tu mají trasy tramvají a jejich křížení v krvi. Já ne. Vždycky se jdu podívat přímo na zastávku, abych trefila správnej směr. Vím, že leckdo koukne, a cíl odtuší podle toho, jestli spoj zatáčí. To bych nedala, ani kdybych v zatáčce provozovala občerstvení „U spadlý troleje.“
Nechápu ani instrukce typu „musíš jet k vodě“. Když totiž nevidím přímo řeku nebo zástup plavců s kruhem, nevím, kde to je. No jo, ne pod každým mostem teče řeka, takže brilantní dedukce mě tenkrát na magistrále na Nuseláku nezachránila.
Chuťovkou pak jsou zastávky, kterých je několik, ale všechny se jmenujou stejně, třeba Strosmayerovo náměstí nebo Karlák. Římské číslice nebo symboly tam nejsou asi proto, aby byla větší sranda, a spolu s přesunem jsem si střihla něco jako osmisměrku.
Závidím schopnost zavětřit, rozhlédnout se a říct „Florenc je támhle, musíme obejít barák.“ Já obejdu barák a zapomenu, kudy jsem přišla. Nebo v euforii naskočím na autobus poblíž, jenže ten mě proveze po tamních luzích a hájích a domů dofuním za dvě hodiny, i když Google mi to naplánoval na dvacet čtyři minut.
Nevzdávám to. Pořídila jsem si do telefonu navigaci. Jenže ten křáp na mě ječí „jděte na sever“ a šipku ukazuje směrem, kde je pangejt. Zírám do mobilu, do terénu a vyděšeně na kolemjdoucí. Působím, že jsem se ztratila panu vychovateli nebo hledám z posledních sil dealera. Jenže já přepočítávám. Slejvá se mi nahoru a dolů a všechno mi přijde divně rovně a daleko.
Příprava na schůzky tak u mě zahrnuje i čas strávený u monitoru s panáčkem Street View. Boží, akorát on hrozně rád zaleze přímo do interiéru a ukazuje mi místo trasy jídelní lístek a majitele. Nevadí. Moji blízcí už vědí, že se mnou vyhráli i místopis pro předškoláky.
„Když půjdu nahoru po Václaváku, dojdu k Bontonu?“ „Helí, to je ale dolů. Nejvyšší bod je kůň.“ „Kterej, tady žádnej není.“ „Kníže, má milá, kníže.“ „Jo, ta socha. Takže když od ní půjdu nahoru, tak …“Se z tebe zblázním. Nahoře je kůň a Muzeum, dole je Můstek.“ „A kde je teda ten Bonton, to mám jít kolem toho šedivýho baráku?“
Ano, já pokládám dotazy a kamarádi mi pokládají telefon. Nevíte někdo proč? Jdu si dát kafe na kuráž. Někam k vodě. Ale kudy?
