Když už vám v těle parazituje nějaká ta chronická bestie, musíte se obrnit trpělivostí nejen s ní a sám se sebou, ale nezřídka i s okolím a jeho představami, předsudky…
Velká část zástupců „zdravé populace“ totiž nemoc často chápe jako maximálně dvoutýdenní zápas s virózou, angínou, houserem, v horším případě jako zápal plic a rozbitou hlavu. Už při odběru krve trpí jako zvíře před porážkou a potřebují ošetřovatelku. Jde-li vše hladce, za pár dní se oklepou a mají zase na rok klid.
Těžko se pak těm z kategorie „marodím v časovém horizontu celý život“ před „podejte mi kapesník a pero k podpisu závěti“ udržuje punc důvěryhodnosti. Kdo by trvale věřil někomu, kdo stále dokola funguje/nefunguje stylem, že například večer trdluje pod pódiem na koncertě a druhý den nedokáže vstát z postele (panáky tequily v tom tentokrát opravdu netřeba hledat); komu přes noc bez varování zchromne libovolná partie těla a stav trvá až podezřele dlouho bez jasných příčin, nebo se mu obden otevírají rány jako v epizodě ze seriálu Věřte nevěřte a veškerý „normální život“ jde náhle okamžitě stranou.
Prostě jeden den můžete, druhý už ne. A naopak. Všichni s vámi předem nepočítají na týdny dopředu, protože si zase hrajete na umrlce, ale vy se oklepete a jste jako rybička, co chce plavat v moři s těmi silnými jedinci a udělá pro to i nemožné. Hurá akce. Třeba jen na několik hodin. I ty se vyvažují zlatem. Ale nevymlouváte se teda jindy, když najednou to tak pěkně jde?!
Vím, že mít domluvené pracovní závazky, plány s kamarády, seznam vlastních met a snů a muset je opakovaně a nepředvídatelně rušit, v lepší variantě jenom měnit, začne jednomu brzy lézt na nervy. Když marodíte nějakou přijatelnou dobu, jste hrdina, vzor a maskot. Když dlouho předlouho a ještě idiopaticky, jste asi idiot, nebo simulant, případně obojí, občas chudák. Někdy taky blázen. Je s vámi pořádná otrava a spousta komplikací! Prostě nejste free a happy a asi taky ne dost výkonný snaživec. Jenomže vy jste, akorát trochu jiným způsobem, než se všeobecně o-č-e-k-á-v-á!
Dobrým lékem na to vše je najít si zaměstnavatele a přátele, kteří vědí, chápou, nepodezřívají, věří. Nebo se o to aspoň upřímně pokoušejí. Je to sice jako hledání pověstné jehly v kupce sena, ale vyplatí se vytrvat.
S unáhlenými soudy to chce zacházet opatrně. Mohou totiž způsobit další chronické trápení – bolavou duši.
