Tak mi odešel navždy. Ne chlap, ale telefon. I v nabíječce se odmítal rozchodit, čímž se mnou zázračně držel basu. Resuscitovala a ukecávala jsem ho celý den, jenže si vždycky zaflirtoval, bliknul „jsme s vámi“ a zdechnul. Trochu mi tím připomněl jistýho ajťáka, kterej měl po sdělení verze mého androidu podobný výpadky vědomí a nakonec mi veškerý přístupy zahesloval na tolika místech, že jsem rezignovala a pořídila si modernu.
Jenže do ní potřebuju menší simku. Stránky operátora jsou zavařený, chat nefunguje a zavolat nemám čím, leda bych si zvesela křikla z okna. Napsala jsem tedy e-mail blízké duši a doufala, že to pro mě udělá z lásky, z nudy nebo třeba charitativně. Simka je jen kus plastu, v mém účtu je možné dohledat, že je od rána neaktivní, dinosauří telefon jsem taky neutajila, tak jakýpak copak. Jenže to jsem netušila, že tady platí náš zákazník, náš plán.
Simku cizí osobě vydat nelze. Jakože vůbec. Ne, slečna si musí dojít osobně. I když nechodí. I když je koronavirus. (Přece každej normální člověk má několik telefonů, auto a krám za rohem). Mohl by pán slečnu svézt? (Jistě, to pán dávno udělal, a nepotřeboval k tomu ani auto, ani guru radu. :)) Slečna si může přece zavolat na linku. (Čím? Její ibišek vlastní mobil nemá, tedy zatím). Slečna může použít přístroj jiného člena rodiny. (Samozřejmě, slečna bude v týhle divný době kroužit Prahou a dovolávat se svých blízkých). Pán se slečnou nebydlí? (Ehe :)) Pochopte, GDPR. (Nechápu. Účet prokazatelně má a využívá snad věky, data datluje a vlezlý telefonisty odpálkuje vždy až potom, co jí sdělí neodolatelnou nabídku tabletu, telky a tarifu s názvem mejdan forever).
Prosím vás, slečna nechce celou prodejnu ani číslo vašeho límečku, dokonce ani žádnou změnu v nastavení (kromě hlav těch obchodníků, ale to zjevně vyžadovat nelze), slečna chce jen novou, menší simku, aby mohla normálně využívat služby, za které si platí. Tak to my můžeme slečně poslat simku poštou, pokud nám zavolá nebo napíše (bohužel, slečna chce novou sim drze ještě v dubnu), případně kurýrem, ale to může trvat až pět pracovních dní (rozumím, kurýr musí přednostně oběhnout všechny ty, co s vámi uzavřeli novou smlouvu).
Zkrátím to. Simka je z úhlu pohledu tohoto operátora natolik choulostivé zboží, že je třeba vkládat ji jen do vlastních rukou. Je mi úplně fuk, jakou zkratkou se přitom kdo zaklíná, protože moje soukromí mnohem víc narušují obchodní sdělení, znudění vnucovači balíčků služeb a burcující e-maily s předmětem „Heleno, tohle musíte mít!“. Smlouvu odkejvám po telefonu, ale k simce se nedostanu? Trochu nepoměr, ne?
Nechci cizím lidem na potkání vykládat, že mám chromý nohy, abych v nich vzbudila nějakou lidskost nebo aspoň logiku. Nepřestává mě fascinovat, že kvůli boji o zákazníka budeme nabízet (s dovolením těm zdravým a vytíženým) superslužby, superdodání a usnadnění, kam se podívají. Aby se nemuseli zvednout z auta, od kompu nebo si nový zboží netahali v batohu na zádech autobusem, aby neplýtvali svým časem a silami. Udělej, brouku, tuhle maličkost, dolez k nám, a my tě za to zahrneme nekonečným štěstím.
Jenže moje ulehčení je někde jinde, třeba právě v těch pár krocích a zbytečně osobních vysvětlujících větách. Ale když na to poukážu, jsem za tu zakyslou postiženou, co se dostatečně neadaptovala a nepochopila, že v tomhle světě se za službama a úlevama prostě chodí. Tečka.
Máte to za devadesát devět, slečno!
Foto: Pixabay
