Tak už to na mě zase zaútočilo. Nebojte, myslím, že nikoliv akutní duševní nemoc, ale nálepkování a osočování z ne-moci, tentokráte přímo z Poslanecké sněmovny. Nerad to připomínám, ale mohlo by se to hodit alespoň jako varování, neb to zřejmě uvidíme všichni již brzy na našich obrazovkách: „Vy jste blázen, vy jste normální magor,” vzkázal pan První Politik druhému Panu Politikovi, kterého následně obvinil z posedlosti. A tak se pokusím podívat se na tu vlastní posedlost a magořinu po paměti s odstupem a zjistit, co mi mé bláznovství prozradilo o světě. A mimo jiné také o politice…
Zjištění první
Ve stavu akutní psychózy se mi děly opravdu zvláštní věci, kterým neuvěříte. Získal jsem totiž obrovskou moc: dělat si, co chci. Bylo to tak, že jsem si něco usmyslel a vzápětí se mi po vyjádření mého přání začala skutečnost měnit před očima tak, aby se realita sladila s mým přáním. Ale mělo to háček. Mé přání se mi začalo plnit, avšak se všemi souvisejícími dopady a důsledky, které jsem vůbec nedokázal domyslet. Teprve když jsem ve skutečnosti, pardon, totiž ve snu, začal na vlastní kůži prožívat, co jsem si způsobil, zachvátila mě fatální panika, strach, úzkost a utrpení z odpovědnosti za činy, které jsem svým úmyslem napáchal. Nešlo s tím nic dělat, s každou mou další myšlenkou jsem pociťoval tíhu odpovědnosti, které jsem se nemohl zbavit. Nemohl jsem tudíž mít moc bez odpovědnosti, protože jsem po každém přání a pak už i před každou svou myšlenkou prožíval hrůzu z toho, co mě čeká, když něco vymyslím. Takže jsem si mohl dělat se svou mocí, co jsem chtěl. Ale bylo to nakonec neskutečné utrpení. Poté, co jsem se z té „posedlosti mocí“ vyléčil, zařekl jsem se, že nikdy už nechci mít ničím neomezenou moc. Skutečně a nevratně bych kvůli té moci totiž zešílel a zemřel v chaosu. Přineslo mi to však také poznání skutečné hodnoty, kterou bychom si měli chránit a střežit: nedovolme nikdy nikomu, aby měl neomezenou moc – je to šílenství. Važme si našich institucí, které mají chránit a dodržovat ústavní pořádek prostřednictvím dělby moci na nezávislé složky: zákonodárnou, výkonnou, soudní a také, dodejme, moc informační (mediální). Ve chvíli, kdy se moc začne slévat do jediné „supermoci“, žádné volby to už nezachrání.
Zjištění druhé
Druhé zjištění, které jsem si jako dárek odnesl ze své magořiny a posedlosti, je osobní princip předběžné nedůvěry vůči tomu, čemu říkáme „realita“. Zní to varovně, ale je to opravdu spíše dar. Tím darem je obezřetnost vůči všemu, co považujeme za „TU skutečnost“. Zjistil jsem totiž díky tomu, že všechno, co vnímáme, prožíváme, pociťujeme a od čeho jsou také odvozeny naše myšlenky, se nám víceméně jenom zdá. Naše vědomí je uzavřené (pravděpodobně) kdesi v naší lebce a také v celém našem těle. Co já vím teď momentálně o tom, jak se mají moje krevní destičky? Smysly nás mohou velmi dobře oklamat, zatímco rozumové schopnosti jsou často zapleveleny našimi přáními, jaká by skutečnost měla být. Ale jak si pak můžeme být něčím jistí? Je to asi zvláštní, ale můžeme si být jistí tím, co pociťujeme a prožíváme. Jsou věci, které nám nahánějí strach, ale také věci, které nám dělají radost. Mně třeba dělá radost dělat radost někomu druhému. A tím nemyslím nějaké manické opojení vlastní dobrotou. City jsou pro mě od určité doby důležitý kompas pro orientaci v tom, na co se můžu spolehnout. Pokud mi něco nedělá dobře a pociťuji při tom úzkosti, jdu raději od toho. Důležité je, že se stále snažím zdokonalovat a učit se správně identifikovat, co se mi city snaží říct. Potřebuji k tomu více kultivovat rozpoznávání svých emocí – není totiž jen jedna forma smutku. Není jediná podoba radosti. Není jediná verze vzteku ani strachu. Pocity jsou někdy tak nepatrné jako zrnko rýže. A víme přece, že pro to, čemu my u nás říkáme pouze „rýže“, mají například v asijských zemích tucty dalších pojmů. Ten trik spočívá v rozlišovací schopnosti emocí, ale ve školách se to bohužel zpravidla neučí. Chce to trénink a zkušenost, rozpoznávat své city se nenaučíte biflováním faktů. Pokud vás to neosloví, tak alespoň vězte, že v našem vědomí neexistuje žádná nejskutečnější realita. Realita je pro nás poznatelná jen prostřednictvím toho, čemu říkáme pravda. Zatímco pravda byla, je a bude vždycky jen větším či menším výrazem přiléhavosti (adekvátnosti) vůči skutečnosti, ta pravá skutečnost nás obrovsky přesahuje a můžeme si o ní nechat jen zdát.
Zjištění závěrečné
Závěrečné zjištění je trochu syntézou dvou předchozích s bonusem. Když jsem byl zaléčen z akutního stavu, musel jsem si uvědomit limity své (ne)moci. Moje domnělá moc byla utrpením, zatímco následná nemoc úlevným vykoupením. Vykoupením ze stavu ztlumené krátkodobé paměti a naopak stavu rozšířené dlouhodobé paměti. V akutním stavu mi totiž do vědomí vyvěraly myriády různých „archetypálních“ myšlenek, vzpomínek a obrazů. Některé byly příjemné, jiné byly opravdu děsivé – například myšlenka, že jsem byl v minulosti Adolfem Hitlerem a mám na svědomí miliony mrtvol. Myšlenky, pocity a obrazy mi vyvstávaly před očima jako živé vzpomínky – včetně třeba utrpení mužů, žen i dětí, které se staly nevinnými oběťmi svržení atomových bomb. Prožíval jsem neskutečné utrpení, jako kdybych za to měl odpovědnost já osobně. Asi si to těžko dovedete představit, ale mě to přivedlo k jedné podstatné otázce: kdo je tady větší magor? Člověk, který baží po (neomezené) moci, nebo člověk, který se toho šílenství nakonec zbavuje a říká: Moc jde ruku v ruce s odpovědností, ať chcete nebo ne. Při zpětném ohledu do lidských dějin, kdo tedy napáchal více škody na majetku, na přírodě, kdo prolil více krve? Posedlý magor zavřený za zdmi ústavu, nebo politik posedlý touhou po moci? Tak kdo se tady má víc stydět? Sorryjako.
Foto: Pixabay
