Existují lidé – a v mém okolí jich je naprostá většina –, které na jednu stranu velmi obdivuji za to, co dokázali, na druhou stranu srovnání s jejich úspěchy živí můj komplex méněcennosti, který pak narůstá do obludných rozměrů. Nikdy nedokážu ani zlomek z toho, co všichni kolem mě. Nejsem schopná najít si kamarády, normální práci, založit rodinu… Přidejte k tomu dispozice k depresím a úzkostem a získáte opravdu ideální kombinaci pro skluzavku do pekel. Zároveň jsem však v různých debatách online i offline, většinou zcela náhodně, narazila na zajímavou věc. Světe div se, mnozí z těch úspěšných lidí, které tak obdivuju, se cítí naprosto stejně jako já.
Když se nad tím zamyslíte, je to samozřejmě logické a někde vzadu v hlavě jsem vždycky tušila, že to tak je. Ale když to vidím černé na bílém, říkám si: zrovna on/a? Na co si může stěžovat? Na spoustu věcí, o kterých nemám ani ponětí.
Ostatně to čas od času zažiju i z druhé strany, když mi někdy přátelé obdivně napíšou, jak jsem aktivní. Samozřejmě mě to velmi těší, zároveň mám vždy chuť se začít hystericky smát. Třeba dneska jsem kromě psaní této zmatené úvahy udělala především dvě věci – kafe a čaj.
Že nikdo není dokonalý, to je známá věc. Přesto mi připadá, že si to ne vždy uvědomujeme a klademe pak na sebe nesmyslné nároky. Ty samozřejmě nemáme šanci splnit, proto se potom obviňujeme ze selhání, ztrácíme tak pocit štěstí i motivaci cokoliv dalšího dělat a uzavíráme se v bludném kruhu, kdy čím více toho chceme, tím méně jsme spokojení s tím, čeho jsme dosáhli, byť by to bylo sebeúctyhodnější.
Může se ovšem stát, že si nestanovíme nijak převratné cíle – a přesto to nejde. Chodit do práce, věnovat se partnerovi, zálibám a setkávat se s přáteli – to přece není tak ambiciózní požadavek, ne? Jak kdy. Když je neskutečně těžkým úkolem vstát i z postele, mohou se tyto věci jevit jako naprosto nedosažitelné mety a lidi, kteří je zvládají, jako superhrdinové, kterým se nemáte šanci nikdy vyrovnat. Vtip je v tom, že těm „superhrdinům“ nevidíte do hlav. Třeba to zvládají taky jen s vypětím všech sil – nebo to ve skutečnosti nezvládají vůbec a vy vidíte jen pečlivě budovaný veřejný obraz.
Chci tím říct, že skutečně nemá cenu porovnávat se s ostatními a myslet si, že jsme míň hodnotní lidé, pokud jsme toho zvládli míň než náš známý z Facebooku. Tento přirozený instinkt, který máme všichni a který nás motivuje na sobě pracovat, nás může nejen motivovat, ale i ošklivě zradit. Když napíšu, že máme mít rádi sami sebe a netrestat se zbytečně za to, že jsme nesplnili nějaká svá teoretická očekávání, bude to znít banálně. Stejně jako fakt, že jsme všichni mnohem víc na jedné lodi, než si uvědomujeme. Ale příliš často na to zapomínáme a pak se mučíme pocitem nedostatečnosti. Zkusme se proto na chvíli zastavit a místo té dlouhé cesty před sebou se ohlédnout, kolik už jsme toho ušli. Ano, i já jsem si kdysi vysnila pro své pětatřicetileté já úplně jinou situaci, než v jaké se momentálně nacházím. Nikdy nebudu typ člověka, co vyskočí ráno z postele, půjde si zaplavat nebo zacvičit, případně obojí, pak vyřídí pár důležitých projektů v práci, načež si zajde na setkání s přáteli, kde pořeší několik vlastních volnočasových projektů a vrátí se domů ke spokojené rodince, na kterou si vždy najde dost času, stejně jako na domácí povinnosti. Nebudu ani typ člověka, co úspěšně zvládá naplnit jen část tohoto ideálu. Přiznat si to je těžké a bolestivé, ale zároveň velmi osvobozující. Ještě jsem tady. A vy taky. Ze všech dnů, kdy nám bylo tak nanic, že jsme to chtěli vzdát, jsme jich 100 % úspěšně přežili, a to není málo. Vzpomeňte si na to, prosím, až vám bude zase připadat, že jste k ničemu, protože jste nebyli na dovolené na Bali jako spolužačka ze základky, že jste nevystudovali školu či neuspěli v kariéře, že vám nevyšel vztah nebo že prostě dnes nemáte energii udělat to, co jste chtěli udělat. Já to taky zkusím.
Foto: Pixabay
