Asi nemusím čtenářstvu vysvětlovat, že ráda poslouchám hip-hop, r’n’b a podobné žánry. Jednou z mých oblíbených zpěvaček je Faith Evans, Američanka, jež se na hudební scéně pohybuje od devadesátých let. Ale můžu ji takhle označit, když se mi líbí jen její hudba?
Před několika lety jsem zjistila, že tato umělkyně podporuje organizaci Autism Speaks. Ta se zaměřuje na autismus a v autistické komunitě je vnímána jako velmi problematická. Prosazuje „vyléčení“ autismu, zveřejnila video, v němž matka autistické dívky říká, že se kvůli ní chtěla zabít, ale rozmyslela si to poté, co si uvědomila, že má ještě alistickou dceru. Ba co víc, Autism Speaks údajně instruoval rodiče autistických dětí, aby doma před natáčením neuklízeli a nesnažili se nijak upravit, aby to vypadalo, že život s autisty je peklo.
Když jsem se to dozvěděla, napsala jsem jí na Twitteru, jestli si je těchto věcí vědoma a že jako její fanoušek s autismem mám z toho nepříjemný pocit. Nikdy mi neodpověděla (což jí nevyčítám, protože na takové věci nejspíš ani nemá čas) a zároveň v podpoře této organizace pokračovala.
Není mi příjemné dávat peníze člověku, jehož činy mi komplikují život, na druhou stranu je pro mě těžké přestat konzumovat jeho tvorbu. Zdá se, že v této situaci se nedá vyhrát: buď jeho umění dál konzumujete a cítíte se provinile, nebo ho nekonzumujete, ale stejně si v duchu ty písně neustále přehráváte a neustále vás to frustruje.
Paradoxně jsem před dvěma lety napsala pro časopis A2larm článek o umlčování R. Kellyho, amerického skladatele a producenta, který si vysloužil pověst člověka, jenž zneužívá mladé umělkyně. Na konci textu jsem upozornila na riziko, k němuž by došlo, kdybychom ho přestali úplně vysílat: Přestali bychom vysílat i repertoár umělkyň, které s ním spolupracovaly.
Zjištění, že za vaší oblíbenou písničkou stojí víc lidí, je vlastně úleva. Najednou si uvědomíte, že zpěvák, jehož hlas slyšíte, je jen jedním ze střípků celé mozaiky. Jeho hlas by byl sám o sobě k ničemu, kdyby neměl po ruce text ani melodii. To je však také k ničemu, pokud nemáte studio, hudební doprovod a někoho, kdo vás nahraje a sestříhá.
Ano, poslouchám hudbu, na které participují nějakým způsobem problematičtí lidé. Ale nejsou jediným stavebním kamenem celé skladby. Když říkám, že poslouchám nějakého umělce, poslouchám ve skutečnosti tvorbu desítek, stovek, možná i tisícovek lidí, jejichž jediným pojítkem je člověk, který písničce nebo albu propůjčil obličej. Ale neznamená to, že na ní odvedl nejvíc práce.
Když tedy konzumuji takovou tvorbu, nepomáhám jen jednomu člověku, ale i mnoha dalším lidem. Nemám možnost kontrolovat, kolik z nich někomu svými činy dělá život těžším, ale vyjdu-li z presumpce neviny, většina lidí je pro mě bezproblémová. Ne každý z nich má možnost si vybrat, s kým bude spolupracovat, a proto je nechci penalizovat za to, že pracovali na nějakých nahrávkách s někým problematickým.
Na druhou stranu je podle mě naprosto legitimní se rozhodnout, že určitého umělce nebudu nadále podporovat. Sice tím možná poškodím i další lidi na něj napojené, ale ti mají možnost spolupracovat s hromadou dalších umělců.
Osobně jsem se rozhodla jít první cestou, protože je to pro mě nejjednodušší. Jsem nejspíš typicky autisticky naivní a pořád doufám, že Faith Evans (a další) vyslyší fanoušky, změní názor a přestane Autism Speaks podporovat.
Foto: Timothy M. Moore, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
